Klávesové zkraty používané při práci s programem Wordfast:
Next segment: ALT+šipka dolů
Copy source: ALT+INS
Expand segment: ALT+PAGE DOWN
Shrink segment: ALT+PAGE UP
Auto translate while 100% match: SHIFT+CTRL+PAGE DOWN
End translation: ALT+END
Previous placeable: CTRL+ALT+šipka vlevo
Copy placeable: CTRL+ALT+šipka dolů
Next placeable: CTRL+ALT+šipka vpravo
Dictionary: CTRL+ALT+D
Context search: CTRL+ALT+C
Reference search: CTRL+ALT+N
Glossary lookup: CTRL+ALT+G
Display translation memory: CTRL+ALT+M
Quality check: SHIFT+CTRL+Q
Quick clean-up: CTRL+ALT+Q
Edit memory: ALT+M
Setup: CTRL+F2
Show all: CTRL+čárka
29. 5. 2007
28. 5. 2007
47. Souvětí podřadné a souřadné
Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu a prováděl malé opravy tu a tam.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
V uvedených příkladech jsou věty spojeny v jeden vyšší celek, v souvětí. Souvětí je větný celek složený ze dvou nebo několika vět.
A. To byl čas, jaký? věta hlavní (řídící)
kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi. věta vedlejší (závislá)
Doma se ukázal, kdy?
jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně.
Věta kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi je závislá na větě To byl čas. Vyjadřuje její přívlastek. Věta jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně je závislá na větě Doma se ukázal. Vyjadřuje její příslovečné určení. Věta, která závisí na jiné větě a vyjadřuje některý její větný člen, se nazývá věta vedlejší. Věty To byl čas, Doma se ukázal nejsou závislé na jiné větě. Jsou to věty hlavní.
V souvětí
Vyrazil však z chalupy jako šíp,
H kdy vyrazil?
když máma na něho zavolala,
V1 (řídící) co na něho zavolala?
aby se šel proběhnout.
V2 (vedlejší závislá na V1)
je na první větě vedlejší (V1) závislá další věta vedlejší (V2). V1 je řídící větou věty V2.
Poznámka: Je třeba rozlišovat pojmy věta hlavní a věta řídící. Věta hlavní je větou řídící, jestliže na ní závisí věta vedlejší. Věta vedlejší (tedy věta závislá) může být zároveň větou řídící, jestliže na ní závisí další věta vedlejší.
Spojení věty hlavní s jednou nebo několika větami vedlejšími se nazývá souvětí podřadné.
Ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk.
Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
Vedlejší věty jsou připojeny k větám řídícím:
buď spojkami podřadicími (aby, když, že, kdyby, jestliže, -li apod.), anebo vztažnými zájmeny (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažnými příslovci (kde, kam, kudy, kdy, jak, proč, apod.).
Podle toho rozeznáváme věty spojkové a vztažné.
Spojka není větným členem, kdežto vztažné slovo větným členem je (např. ve větě Pes, který štěká, nekouše je vztažné zájmeno který podmětem).
První kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty na biče a na píšťalky. Vedlejší věta bývá někdy vložena do věty hlavní. Větu vloženou musíme odlišovat od vsuvky. Vložená věta vedlejší závisí na své větě řídící (kterou kudličkou?), vsuvka není závislá na větě, do níž je vsunuta. (Přicházel, jak se pamatuji, vždy včas.)
V souvětí podřadném oddělujeme vždy čárkou větu hlavní od vedlejší, větu řídící od závislé. Čárku nepíšeme jenom mezi větami vedlejšími závislými na téže větě, jestliže ovšem jsou spojeny spojkami a, i, ani, nebo s významem slučovacím, např.: Byl s ním pohromadě vždy jen několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a kdy se všechen život odehrával v jejich malých sednicích.
Poznámka: 1. Je-li před spojovacím výrazem vedlejší věty spojka a (nebo i jiná spojka), píšeme čárku jen před a nebo před první spojkou. (Čekali jsme na něj, a když nepřišel, odešli jsme sami. Řekl, že kdyby nepřišel do dvou hodin, nemáme na něj čekat.)
2. Před spojkami než, jako, jak píšeme čárku, uvozují-li vedlejší větu (Je to výhodnější, než jsem předpokládal, ale: Je větší než já).
3. Spojka stojí zpravidla na začátku věty. Není-li tomu tak, píšeme čárku na začátku vedlejší věty, ne až před spojkou, např.: Řekl, že na to nespěchá. Řekl jsem mu, aby nespoléhal na štěstí; ale: Řekl, na to že nespěchá, Řekl jsem mu, na štěstí aby nespoléhal.
4. U vedlejších vět souřadně spojených a uvozených stejnou spojkou bývá spojka jen u první věty; u dalších se nemusí opakovat, pokud to nevyžaduje lepší srozumitelnost. (Řekl mi, že odpoledne ke mně přijde, přinese slíbenou knihu a pomůže mi spravit jízdní kolo. Ujistil matku, že se bude vzorně chovat, vyřídí její vzkazy a že se brzy vrátí.)
B. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy, někdy vytáhl ještě do lesa na roští. Toto souvětí se skládá ze tří vět, které na sobě nezávisí. Všechny tři jsou věty hlavní. Souvětí vzniklé spojením vět hlavních se nazývá souvětí souřadné. Kterákoli z hlavních vět může být rozvita jednou nebo i několika větami vedlejšími. (Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl.)
V souvětí souřadném oddělujeme jednotlivé věty čárkou. Čárku nepíšeme jedině před spojkami a, i, ani, nebo ve významu slučovacím.
Poznámka: Spojky, vztažná zájmena a vztažná příslovce označujeme jako spojovací výrazy.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
V uvedených příkladech jsou věty spojeny v jeden vyšší celek, v souvětí. Souvětí je větný celek složený ze dvou nebo několika vět.
A. To byl čas, jaký? věta hlavní (řídící)
kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi. věta vedlejší (závislá)
Doma se ukázal, kdy?
jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně.
Věta kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi je závislá na větě To byl čas. Vyjadřuje její přívlastek. Věta jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně je závislá na větě Doma se ukázal. Vyjadřuje její příslovečné určení. Věta, která závisí na jiné větě a vyjadřuje některý její větný člen, se nazývá věta vedlejší. Věty To byl čas, Doma se ukázal nejsou závislé na jiné větě. Jsou to věty hlavní.
V souvětí
Vyrazil však z chalupy jako šíp,
H kdy vyrazil?
když máma na něho zavolala,
V1 (řídící) co na něho zavolala?
aby se šel proběhnout.
V2 (vedlejší závislá na V1)
je na první větě vedlejší (V1) závislá další věta vedlejší (V2). V1 je řídící větou věty V2.
Poznámka: Je třeba rozlišovat pojmy věta hlavní a věta řídící. Věta hlavní je větou řídící, jestliže na ní závisí věta vedlejší. Věta vedlejší (tedy věta závislá) může být zároveň větou řídící, jestliže na ní závisí další věta vedlejší.
Spojení věty hlavní s jednou nebo několika větami vedlejšími se nazývá souvětí podřadné.
Ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk.
Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
Vedlejší věty jsou připojeny k větám řídícím:
buď spojkami podřadicími (aby, když, že, kdyby, jestliže, -li apod.), anebo vztažnými zájmeny (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažnými příslovci (kde, kam, kudy, kdy, jak, proč, apod.).
Podle toho rozeznáváme věty spojkové a vztažné.
Spojka není větným členem, kdežto vztažné slovo větným členem je (např. ve větě Pes, který štěká, nekouše je vztažné zájmeno který podmětem).
První kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty na biče a na píšťalky. Vedlejší věta bývá někdy vložena do věty hlavní. Větu vloženou musíme odlišovat od vsuvky. Vložená věta vedlejší závisí na své větě řídící (kterou kudličkou?), vsuvka není závislá na větě, do níž je vsunuta. (Přicházel, jak se pamatuji, vždy včas.)
V souvětí podřadném oddělujeme vždy čárkou větu hlavní od vedlejší, větu řídící od závislé. Čárku nepíšeme jenom mezi větami vedlejšími závislými na téže větě, jestliže ovšem jsou spojeny spojkami a, i, ani, nebo s významem slučovacím, např.: Byl s ním pohromadě vždy jen několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a kdy se všechen život odehrával v jejich malých sednicích.
Poznámka: 1. Je-li před spojovacím výrazem vedlejší věty spojka a (nebo i jiná spojka), píšeme čárku jen před a nebo před první spojkou. (Čekali jsme na něj, a když nepřišel, odešli jsme sami. Řekl, že kdyby nepřišel do dvou hodin, nemáme na něj čekat.)
2. Před spojkami než, jako, jak píšeme čárku, uvozují-li vedlejší větu (Je to výhodnější, než jsem předpokládal, ale: Je větší než já).
3. Spojka stojí zpravidla na začátku věty. Není-li tomu tak, píšeme čárku na začátku vedlejší věty, ne až před spojkou, např.: Řekl, že na to nespěchá. Řekl jsem mu, aby nespoléhal na štěstí; ale: Řekl, na to že nespěchá, Řekl jsem mu, na štěstí aby nespoléhal.
4. U vedlejších vět souřadně spojených a uvozených stejnou spojkou bývá spojka jen u první věty; u dalších se nemusí opakovat, pokud to nevyžaduje lepší srozumitelnost. (Řekl mi, že odpoledne ke mně přijde, přinese slíbenou knihu a pomůže mi spravit jízdní kolo. Ujistil matku, že se bude vzorně chovat, vyřídí její vzkazy a že se brzy vrátí.)
B. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy, někdy vytáhl ještě do lesa na roští. Toto souvětí se skládá ze tří vět, které na sobě nezávisí. Všechny tři jsou věty hlavní. Souvětí vzniklé spojením vět hlavních se nazývá souvětí souřadné. Kterákoli z hlavních vět může být rozvita jednou nebo i několika větami vedlejšími. (Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl.)
V souvětí souřadném oddělujeme jednotlivé věty čárkou. Čárku nepíšeme jedině před spojkami a, i, ani, nebo ve významu slučovacím.
Poznámka: Spojky, vztažná zájmena a vztažná příslovce označujeme jako spojovací výrazy.
26. 5. 2007
46. Shrnutí pravidel o čárce ve větě jednoduché
Čárkou se oddělují:
1. Stejnorodé členy několikanásobných větných členů, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či s významem slučovacím, např.: V sadě byly pěstovány jabloně, třešně a švestky. Návštěvní dny jsou v pondělí, ve středu a v pátek. Znáte některé obrazy Alšovy nebo Mánesovy?
Jsou-li spojeny jinými výrazy (ale, nýbrž, jakož i, a proto, a to, a tedy, a ne, nejen – nýbrž i, jednak – jednak, dílem – dílem, ani – ani, buď – anebo apod.), oddělujeme je čárkou, např.: Jsou to ochotné, a proto oblíbené prodavačky. Byla to práce nejen zajímavá, ale i dobře placená.
2. Volný přívlastek stojící za svým členem řídícím, tj. takový, který můžeme vynechat, aniž se podstatně změní smysl věty, např.: O tomto tématu, nyní často probíraném, vám mohu říci ještě mnoho zajímavého. Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, poctěná Světovou cenou míru, byla přeložena do všech světových jazyků.
3. Přístavek, např.: Spisovatelka Marie Pujmanová, národní umělkyně, vydala i sbírky básní. Vytiskly Brněnské tiskárny, akciová společnost, provozovna 2, v Brně.
4. Různé vysvětlivky, výčty nebo volně připojené větné členy, které bývají často uvedeny výrazy a to, totiž, tj., zejména, jmenovitě, zvláště, jako, např.: V městech, zejména velikých, málo se lidé znají. Ze všeho měl nejraději jedinou věc, totiž čtení. Podle vzoru peče se časují slovesa zakončená v infinitivu na -ci, jako téci, vléci, moci apod.
5. Rozvitá vazba přechodníková, např.: Procházejíce síněmi Památníku národního písemnictví, poznávali jsme bohatství naší literatury.
6. Rozvitá vazba infinitivní, která má platnost vedlejší věty podmínkové, např.: Nebýt nezištné pomoci věrných přátel, těžko bychom překonali všechny nesnáze. (= Kdyby nebylo nezištné ...).
7. Výraz postavený mimo větu, např. Hudbu, tu miloval ze všeho nejvíce.
8. 5. pád, např.: Občané, posloucháte mimořádnou rozhlasovou relaci. A nyní bych chtěl, soudruzi, připomenout ještě jednu věc.
9. Samostatné citoslovce a podobné výrazy, jestliže je za nimi ve výslovnosti zřetelná přestávka, např.: Ach, jak je mi tu blaze! Brr, to je zima!
10. Vsuvka, např.: To jsem vám, pokud si vzpomínám, již dávno řekl.
Čárka se nepíše:
1. Jsou-li stejnorodé větné členy spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či s významem slučovacím.
2. V ustálených spojeních, např.: staří mladí, hory doly, zuby nehty, křížem krážem, volky nevolky, čím dál tím více, pět šest lidí (přišlo) apod.
3. Mezi přívlastky postupně rozvíjejícími (nemůžeme mezi ně vložit spojku a), např.: Zazněly naše krásné lidové písně.
4. Před (ani za) přívlastek těsný, tj. takový, který nemůžeme vynechat, aniž by se změnil smysl věty, např.: Zásady vyslovené na sjezdu se už plní. Předpisy potřebné k provedení tohoto zákona vydá vláda.
5. Mezi příslovečná určení, která nejsou souřadně spojena, např.: Letos v dubnu. V Praze dne 1. září 2017.
6. Před přirovnávacími spojkami jako, jakožto, než, uvozují-li jen větný člen (nikoli celou větu), např.: Choval ji jako oko v hlavě. Přišel s. Nový jakožto zástupce hlavní správy. Jsi starší než já. Ale: Jsi starší, než jsem si myslil.
7. Před spojkami vyjadřujícími totožnost (aneb, čili, neboli), např.: Báseň výpravná neboli epická.
8. Za nesamostatnými citoslovci a citoslovci majícími platnost větného členu, za holým přechodníkem, např.: Ach táto, tatíčku! Hop do vody! Ukloniv se odešel. Líbala ji plačíc.
1. Stejnorodé členy několikanásobných větných členů, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či s významem slučovacím, např.: V sadě byly pěstovány jabloně, třešně a švestky. Návštěvní dny jsou v pondělí, ve středu a v pátek. Znáte některé obrazy Alšovy nebo Mánesovy?
Jsou-li spojeny jinými výrazy (ale, nýbrž, jakož i, a proto, a to, a tedy, a ne, nejen – nýbrž i, jednak – jednak, dílem – dílem, ani – ani, buď – anebo apod.), oddělujeme je čárkou, např.: Jsou to ochotné, a proto oblíbené prodavačky. Byla to práce nejen zajímavá, ale i dobře placená.
2. Volný přívlastek stojící za svým členem řídícím, tj. takový, který můžeme vynechat, aniž se podstatně změní smysl věty, např.: O tomto tématu, nyní často probíraném, vám mohu říci ještě mnoho zajímavého. Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, poctěná Světovou cenou míru, byla přeložena do všech světových jazyků.
3. Přístavek, např.: Spisovatelka Marie Pujmanová, národní umělkyně, vydala i sbírky básní. Vytiskly Brněnské tiskárny, akciová společnost, provozovna 2, v Brně.
4. Různé vysvětlivky, výčty nebo volně připojené větné členy, které bývají často uvedeny výrazy a to, totiž, tj., zejména, jmenovitě, zvláště, jako, např.: V městech, zejména velikých, málo se lidé znají. Ze všeho měl nejraději jedinou věc, totiž čtení. Podle vzoru peče se časují slovesa zakončená v infinitivu na -ci, jako téci, vléci, moci apod.
5. Rozvitá vazba přechodníková, např.: Procházejíce síněmi Památníku národního písemnictví, poznávali jsme bohatství naší literatury.
6. Rozvitá vazba infinitivní, která má platnost vedlejší věty podmínkové, např.: Nebýt nezištné pomoci věrných přátel, těžko bychom překonali všechny nesnáze. (= Kdyby nebylo nezištné ...).
7. Výraz postavený mimo větu, např. Hudbu, tu miloval ze všeho nejvíce.
8. 5. pád, např.: Občané, posloucháte mimořádnou rozhlasovou relaci. A nyní bych chtěl, soudruzi, připomenout ještě jednu věc.
9. Samostatné citoslovce a podobné výrazy, jestliže je za nimi ve výslovnosti zřetelná přestávka, např.: Ach, jak je mi tu blaze! Brr, to je zima!
10. Vsuvka, např.: To jsem vám, pokud si vzpomínám, již dávno řekl.
Čárka se nepíše:
1. Jsou-li stejnorodé větné členy spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či s významem slučovacím.
2. V ustálených spojeních, např.: staří mladí, hory doly, zuby nehty, křížem krážem, volky nevolky, čím dál tím více, pět šest lidí (přišlo) apod.
3. Mezi přívlastky postupně rozvíjejícími (nemůžeme mezi ně vložit spojku a), např.: Zazněly naše krásné lidové písně.
4. Před (ani za) přívlastek těsný, tj. takový, který nemůžeme vynechat, aniž by se změnil smysl věty, např.: Zásady vyslovené na sjezdu se už plní. Předpisy potřebné k provedení tohoto zákona vydá vláda.
5. Mezi příslovečná určení, která nejsou souřadně spojena, např.: Letos v dubnu. V Praze dne 1. září 2017.
6. Před přirovnávacími spojkami jako, jakožto, než, uvozují-li jen větný člen (nikoli celou větu), např.: Choval ji jako oko v hlavě. Přišel s. Nový jakožto zástupce hlavní správy. Jsi starší než já. Ale: Jsi starší, než jsem si myslil.
7. Před spojkami vyjadřujícími totožnost (aneb, čili, neboli), např.: Báseň výpravná neboli epická.
8. Za nesamostatnými citoslovci a citoslovci majícími platnost větného členu, za holým přechodníkem, např.: Ach táto, tatíčku! Hop do vody! Ukloniv se odešel. Líbala ji plačíc.
24. 5. 2007
45. Pořádek slov
Tisk, rozhlas a televize jsou důležitými prostředky šíření kultury v našem národním životě.
Důležitými prostředky při šíření kultury v našem národním životě je tisk, rozhlas a televize.
Při šíření kultury v našem národním životě jsou tisk, rozhlas a televize důležitými prostředky.
Tyto věty ukazují, že slova ve větě můžete seřadit různě podle toho, co chceme zdůraznit. Způsob, jakým za sebou řadíme slova ve větě, se nazývá pořádek slov. Tento pořádek je v češtině pružný, nikoli však libovolný.
V souvislém textu navazují na sebe věty tak, že následující věta vychází z toho, co bylo v předcházející větě jádrem sdělení. (Mapu musíme před použitím v terénu orientovat. Orientovat mapu znamená postavit ji tak, aby horní strana byla obrácena k severu.)
Ve větách citově zabarvených bývá pořádek slov obrácený (Zajímavou knihu jsem si přečetl. Doma zůstaneš).
B. Na pořádek slov působí dále mluvnická stavba věty. Některé větné členy mají ve větě obvyklé nebo ustálené místo.
Přívlastek shodný stojí zpravidla před podstatným jménem (dobrý člověk, pětiletý kluk). Za podstatné jméno jej klademe, je-li rozvitý (vagóny plně naložené uhlím), je-li na něm důraz ( byly to činy vinikající) nebo v odborných výrazech (sůl kamenná, kočka divoká).
Přívlastek neshodný stává zpravidla za svým podstatným jménem (plán Prahy).
Přístavek stojí obvykle za podstatným jménem, které určuje (Alois Jirásek, rodák z Hronova).
C. Na pořádek slov mají vliv i zřetele rytmické. Příklonky se kladou zpravidla za první přízvučný větný člen; ve větách vedlejších stojí příklonky hned za výrazem spojovacím, tj. za spojkou, za vztažným zájmenem nebo za vztažným příslovcem (všichni se sešli; že se vrátili; aby mu dal; kteří se sešli; kde se dobře vaří). Přímo za spojkami a, i, ale, avšak, kdežto se příklonky nekladou (ale nekupuje si; avšak podivil se).
Důležitými prostředky při šíření kultury v našem národním životě je tisk, rozhlas a televize.
Při šíření kultury v našem národním životě jsou tisk, rozhlas a televize důležitými prostředky.
Tyto věty ukazují, že slova ve větě můžete seřadit různě podle toho, co chceme zdůraznit. Způsob, jakým za sebou řadíme slova ve větě, se nazývá pořádek slov. Tento pořádek je v češtině pružný, nikoli však libovolný.
A. Je určován především stránkou významovou. Ta je pro pořádek slov nejdůležitější. Ve větě rozlišujeme to, co je známé, od toho, co je nové, co tvoří jádro sdělení.
V klidných větách oznamovacích, v klidném, nevzrušeném vypravování bývá jádro sdělení na konci věty. Tohoto pořádku slov užíváme též pro zdůraznění. Chceme-li některé slovo zdůraznit, klademe je na konec věty. Často bývá východiskem podmět, jádrem sdělení přísudek (Přítel mi půjčil zajímavou knihu). Nemusí tomu tak být vždy (Přišel mi naproti můj přítel).V souvislém textu navazují na sebe věty tak, že následující věta vychází z toho, co bylo v předcházející větě jádrem sdělení. (Mapu musíme před použitím v terénu orientovat. Orientovat mapu znamená postavit ji tak, aby horní strana byla obrácena k severu.)
Ve větách citově zabarvených bývá pořádek slov obrácený (Zajímavou knihu jsem si přečetl. Doma zůstaneš).
B. Na pořádek slov působí dále mluvnická stavba věty. Některé větné členy mají ve větě obvyklé nebo ustálené místo.
Přívlastek shodný stojí zpravidla před podstatným jménem (dobrý člověk, pětiletý kluk). Za podstatné jméno jej klademe, je-li rozvitý (vagóny plně naložené uhlím), je-li na něm důraz ( byly to činy vinikající) nebo v odborných výrazech (sůl kamenná, kočka divoká).
Přívlastek neshodný stává zpravidla za svým podstatným jménem (plán Prahy).
Přístavek stojí obvykle za podstatným jménem, které určuje (Alois Jirásek, rodák z Hronova).
C. Na pořádek slov mají vliv i zřetele rytmické. Příklonky se kladou zpravidla za první přízvučný větný člen; ve větách vedlejších stojí příklonky hned za výrazem spojovacím, tj. za spojkou, za vztažným zájmenem nebo za vztažným příslovcem (všichni se sešli; že se vrátili; aby mu dal; kteří se sešli; kde se dobře vaří). Přímo za spojkami a, i, ale, avšak, kdežto se příklonky nekladou (ale nekupuje si; avšak podivil se).
14. 5. 2007
43. Odchylky od pravidelné stavby větné
1. Přihodilo se to, vzpomínám si dobře, právě před rokem.
Věta vzpomínám si dobře je volně vložena do věty Přihodilo se to právě před rokem. Obsahově s touto větou souvisí, ale není závislá na žádném její větném členu. Je to vsuvka. V řeči bývá oddělena krátkými pauzami, v písmu čárkami, pomlčkami, někdy závorkami.
Některé vsuvky, zpravidla vyjádřené jedním slovem, čárkami neoddělujeme, např. Přihodilo se to myslím před rokem. Přijdu k vám možná za týden.
2. Petře, jak se ti to líbí? Dejme se do práce, kamarádi!
S větou obsahově souvisí oslovení, ale není jejím větným členem. Je zpravidla vyjádřeno 5. pádem. Může stát zcela samostatně a je větou jednočlennou. Oslovení může stát na začátku, uprostřed nebo na konci věty. V řeči pronášíme oslovení zvýšeným hlasem, v písmu je oddělujeme čárkami.
3. Haló, slyšíte? Jemináčku, já bych to spořádal!
Také citoslovce není zpravidla větným členem a oddělujeme je obvykle čárkou.
4. Matka, ta se dětem obětovala. – A Smetanovu hudbu, tu zná každý Čech. – O vánocích, to jsme byli na horách. – To byla jeho touha, podívat se k moři.
Pro zdůraznění může stát některý větný člen mimo větu. Stojí častěji před větou, někdy za ní. Je to samostatný větný člen. Ve větě se k tomuto členu odkazuje zpravidla ukazovacím zájmenem ten. Samostatný větný člen se v řeči mluvené odděluje přestávkou, v písmu čárkou.
5. „Kam jdeš?“ „Domů.“ „Proč tak brzy?“ „Je už pozdě.“ „Pozdě? Ale kde! Není.“
V běžné hovorové řeči užíváme často vět, v nichž je vynechán některý důležitý větný člen, zpravidla holý přísudek. Smysl vět chápeme z větné souvislosti, ze situace. To jsou věty neúplné. Vyskytují se často v odpovědích na otázky.
Poznámka: Věty s nevyjádřeným podmětem (Přijdu hned. Kam jdeš?) nejsou věty neúplné.
Věta vzpomínám si dobře je volně vložena do věty Přihodilo se to právě před rokem. Obsahově s touto větou souvisí, ale není závislá na žádném její větném členu. Je to vsuvka. V řeči bývá oddělena krátkými pauzami, v písmu čárkami, pomlčkami, někdy závorkami.
Některé vsuvky, zpravidla vyjádřené jedním slovem, čárkami neoddělujeme, např. Přihodilo se to myslím před rokem. Přijdu k vám možná za týden.
2. Petře, jak se ti to líbí? Dejme se do práce, kamarádi!
S větou obsahově souvisí oslovení, ale není jejím větným členem. Je zpravidla vyjádřeno 5. pádem. Může stát zcela samostatně a je větou jednočlennou. Oslovení může stát na začátku, uprostřed nebo na konci věty. V řeči pronášíme oslovení zvýšeným hlasem, v písmu je oddělujeme čárkami.
3. Haló, slyšíte? Jemináčku, já bych to spořádal!
Také citoslovce není zpravidla větným členem a oddělujeme je obvykle čárkou.
4. Matka, ta se dětem obětovala. – A Smetanovu hudbu, tu zná každý Čech. – O vánocích, to jsme byli na horách. – To byla jeho touha, podívat se k moři.
Pro zdůraznění může stát některý větný člen mimo větu. Stojí častěji před větou, někdy za ní. Je to samostatný větný člen. Ve větě se k tomuto členu odkazuje zpravidla ukazovacím zájmenem ten. Samostatný větný člen se v řeči mluvené odděluje přestávkou, v písmu čárkou.
5. „Kam jdeš?“ „Domů.“ „Proč tak brzy?“ „Je už pozdě.“ „Pozdě? Ale kde! Není.“
V běžné hovorové řeči užíváme často vět, v nichž je vynechán některý důležitý větný člen, zpravidla holý přísudek. Smysl vět chápeme z větné souvislosti, ze situace. To jsou věty neúplné. Vyskytují se často v odpovědích na otázky.
Poznámka: Věty s nevyjádřeným podmětem (Přijdu hned. Kam jdeš?) nejsou věty neúplné.
42. Věty dvojčlenné a jednočlenné
Domorodí lovci + netrpělivě čekali.
část podmětová + část přísudková
Věta, kterou můžeme rozčlenit na část podmětovou a část přísudkovou, je věta dvojčlenná.
Bylo parno.
V křoví za rákosím zapraskalo.
Napjaté očekávání.
Ale v tom prásk!
Tyto věty nemůžeme rozčlenit na část podmětovou a přísudkovou. Jsou to věty jednočlenné.
Mohou být holé (Bylo parno. Prší.) nebo rozvité (Po chvíli bylo vidět plížícího se tygra. Bylo mu v tom zabráněno tyčí.)
Jejich základem může být určitý tvar slovesný, např.: V křoví za rákosím zapraskalo. Sněží. Stýská se mi. (věty slovesné), podstatné nebo přídavné jméno, např.: Napjaté očekávání. Jak namáhavé a nesnadné (věty jmenné) nebo citoslovce, např.: V tom prásk! Třesk! Ach! (věty citoslovečné). Někdy bývá jejich základem infinitiv (Jak uniknout? Teď jen rychle vytáhnout šelmu do vzduchu) nebo příslovce (Teď! Opatrně dozadu).
Jednočlenné věty slovesné vyjadřují zpravidla přírodní jevy (Hřmí), stavy duševní (Stýská se mi) nebo tělesné (Píchá ho v rameni).
Jednočlenné věty jmenné jsou nejčastěji nápisy (Východ z nouze), názvy knih (Jiráskovo Bratrstvo), označení ulic (Národní třída), titulky v novinách (Telegramy ze světa), zvolání (Přátelé!), adresy apod.
Poznámka:
1. Věty s nevyjádřeným podmětem (Přišli včas) nebo s neurčitým podmětem (Hlásili to v rádiu) jsou věty dvojčlenné.
2. Věty Ono prší. To prší apod. jsou věty jednočlenné. Slova to, ono nejsou podmětem, nýbrž vyjadřují jen citové zabarvení věty (údiv, překvapení, zklamání apod.).
část podmětová + část přísudková
Věta, kterou můžeme rozčlenit na část podmětovou a část přísudkovou, je věta dvojčlenná.
Bylo parno.
V křoví za rákosím zapraskalo.
Napjaté očekávání.
Ale v tom prásk!
Tyto věty nemůžeme rozčlenit na část podmětovou a přísudkovou. Jsou to věty jednočlenné.
Mohou být holé (Bylo parno. Prší.) nebo rozvité (Po chvíli bylo vidět plížícího se tygra. Bylo mu v tom zabráněno tyčí.)
Jejich základem může být určitý tvar slovesný, např.: V křoví za rákosím zapraskalo. Sněží. Stýská se mi. (věty slovesné), podstatné nebo přídavné jméno, např.: Napjaté očekávání. Jak namáhavé a nesnadné (věty jmenné) nebo citoslovce, např.: V tom prásk! Třesk! Ach! (věty citoslovečné). Někdy bývá jejich základem infinitiv (Jak uniknout? Teď jen rychle vytáhnout šelmu do vzduchu) nebo příslovce (Teď! Opatrně dozadu).
Jednočlenné věty slovesné vyjadřují zpravidla přírodní jevy (Hřmí), stavy duševní (Stýská se mi) nebo tělesné (Píchá ho v rameni).
Jednočlenné věty jmenné jsou nejčastěji nápisy (Východ z nouze), názvy knih (Jiráskovo Bratrstvo), označení ulic (Národní třída), titulky v novinách (Telegramy ze světa), zvolání (Přátelé!), adresy apod.
Poznámka:
1. Věty s nevyjádřeným podmětem (Přišli včas) nebo s neurčitým podmětem (Hlásili to v rádiu) jsou věty dvojčlenné.
2. Věty Ono prší. To prší apod. jsou věty jednočlenné. Slova to, ono nejsou podmětem, nýbrž vyjadřují jen citové zabarvení věty (údiv, překvapení, zklamání apod.).
12. 5. 2007
41 Příslovečné určení
Budovy se skrývají uprostřed zeleně. (kde?)
Letadlo potom zamířilo na severovýchod. (kdy? kam?)
Letadlo jemně dosedá. (jak?)
Letadlo zakrouží na pozdrav. (za jakým účelem?)
Přes tropické vedro proudí chladný vzduch. (i v kterém případě proudí?)
Význam sloves můžeme přesněji určit tím, že označíme vnější okolnosti, např. místo (se skrývají uprostřed zeleně), čas (potom zamířilo), způsob (jemně dosedá), míru (silně pálí), účel (zakrouží na pozdrav) apod. Závislost těchto členů na slovese není vyjádřena ani shodou, ani řízeností. Takovýmto větným členům říkáme příslovečné určení.
Letadlem proudí příjemný, téměř chladný vzduch.
Náčelník letiště mluví dokonale česky.
Příslovečné určení může rozvíjet také přídavné jméno (chadný) nebo příslovce (česky). Příslovečné určení bývá nejčastěji vyjádřeno příslovcem (ještě, tam, téměř, dokonale, česky) nebo podstatným jménem, často v předložkovém pádě (letadlem proudí, dosedá na letišti).
Podle toho, které vnější okolnosti a vztahy příslovečné určení vyjadřuje, rozlišujeme příslovečné určení místa (na otázku kde, odkud, kudy, kam), času (kdy, odkdy, jak dlouho, jak často), způsobu a míry (jak, jakým způsobem, do jaké míry), příčiny (proč) (Pohnutím nemohl ani promluvit), účelu (za jakým účelem), podmínky (Při dobré snaze dosáhneme svého cíle) a přípustky (Přes tropické vedro proudí letadlem chladný vzduch).
Může být holé (potom zamíří), rozvité (mluví dokonale česky) nebo několikanásobné (pálí shora i zdola).
Kterýkoli větný člen může tedy být několikanásobný. Poměr mezi jeho jednotlivými členy může být slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, důsledkový, zřídka příčinný. Spojky a spojovací výrazy jsou stejné jako v souvětí souřadném.
Letadlo potom zamířilo na severovýchod. (kdy? kam?)
Letadlo jemně dosedá. (jak?)
Letadlo zakrouží na pozdrav. (za jakým účelem?)
Přes tropické vedro proudí chladný vzduch. (i v kterém případě proudí?)
Význam sloves můžeme přesněji určit tím, že označíme vnější okolnosti, např. místo (se skrývají uprostřed zeleně), čas (potom zamířilo), způsob (jemně dosedá), míru (silně pálí), účel (zakrouží na pozdrav) apod. Závislost těchto členů na slovese není vyjádřena ani shodou, ani řízeností. Takovýmto větným členům říkáme příslovečné určení.
Letadlem proudí příjemný, téměř chladný vzduch.
Náčelník letiště mluví dokonale česky.
Příslovečné určení může rozvíjet také přídavné jméno (chadný) nebo příslovce (česky). Příslovečné určení bývá nejčastěji vyjádřeno příslovcem (ještě, tam, téměř, dokonale, česky) nebo podstatným jménem, často v předložkovém pádě (letadlem proudí, dosedá na letišti).
Podle toho, které vnější okolnosti a vztahy příslovečné určení vyjadřuje, rozlišujeme příslovečné určení místa (na otázku kde, odkud, kudy, kam), času (kdy, odkdy, jak dlouho, jak často), způsobu a míry (jak, jakým způsobem, do jaké míry), příčiny (proč) (Pohnutím nemohl ani promluvit), účelu (za jakým účelem), podmínky (Při dobré snaze dosáhneme svého cíle) a přípustky (Přes tropické vedro proudí letadlem chladný vzduch).
Může být holé (potom zamíří), rozvité (mluví dokonale česky) nebo několikanásobné (pálí shora i zdola).
Kterýkoli větný člen může tedy být několikanásobný. Poměr mezi jeho jednotlivými členy může být slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, důsledkový, zřídka příčinný. Spojky a spojovací výrazy jsou stejné jako v souvětí souřadném.
8. 5. 2007
40. Doplněk
Doplněk je větný člen určující vlastnost, kterou má podstatné jméno za určitého děje: Hajná stanula na zápraží udivena. Shoduje se s ním v rodě, čísle a pádě.
Jestliže se doplněk shoduje s podstatným nebo jiným jménem, k němuž se vztahuje, je to doplněk shodný (stanula udivena). Kdybychom změnili pořádek slov ve větě a řekli Udivená hajná stanula na zápraží, bylo by slovo udivená přívlastkem.
Přívlastek rozvíjí podstatné jméno bezprostředně (udivená hajná), doplněk je rozvíjí prostřednictvím slovesa (stanula udivena). Ve větě Zběhala louku skoro celou se shodný doplněk vztahuje k podstatnému jménu v předmětu. Ve větě Hajný nazýval její upravování různých lektvarů čarováním je doplněk čarováním v jiném pádě (7. p.). Je to doplněk neshodný. Bývá nejčastěji v 7. pádě.
Doplněk bývá vyjádřen přídavným jménem (kde je to možné, je v tvaru jmenném: stanula udivena), podstatným jménem (nazýval čarováním), zájmenem (udělal to sám), číslovkou (rozkvetou první) nebo neurčitkem (slyšel skřivánka jásat). Ptáme se na něj tázacími zájmeny jak? jaký? za koho? zač? kým? čím? apod. se slovesem a příslušným jménem. Doplněk vyjadřuje vlastnost, kterou má jméno zpravidla jen za jistého děje nebo která se mu tím dějem přisuzuje.
Doplněk může být holý (stanula udivena), rozvitý (zběhala louku skoro celou) nebo několikanásobný (vrátila se spokojená a šťastna).
Další příklady doplňku: Otec seděl zamyšlen. Šaty máš zmačkané. Máte to připraveno? Kolega Novák byl zvolen vedoucím. Doběhla do cíle jako první. Otec se vyučil soustružníkem.
Jestliže se doplněk shoduje s podstatným nebo jiným jménem, k němuž se vztahuje, je to doplněk shodný (stanula udivena). Kdybychom změnili pořádek slov ve větě a řekli Udivená hajná stanula na zápraží, bylo by slovo udivená přívlastkem.
Přívlastek rozvíjí podstatné jméno bezprostředně (udivená hajná), doplněk je rozvíjí prostřednictvím slovesa (stanula udivena). Ve větě Zběhala louku skoro celou se shodný doplněk vztahuje k podstatnému jménu v předmětu. Ve větě Hajný nazýval její upravování různých lektvarů čarováním je doplněk čarováním v jiném pádě (7. p.). Je to doplněk neshodný. Bývá nejčastěji v 7. pádě.
Doplněk bývá vyjádřen přídavným jménem (kde je to možné, je v tvaru jmenném: stanula udivena), podstatným jménem (nazýval čarováním), zájmenem (udělal to sám), číslovkou (rozkvetou první) nebo neurčitkem (slyšel skřivánka jásat). Ptáme se na něj tázacími zájmeny jak? jaký? za koho? zač? kým? čím? apod. se slovesem a příslušným jménem. Doplněk vyjadřuje vlastnost, kterou má jméno zpravidla jen za jistého děje nebo která se mu tím dějem přisuzuje.
Doplněk může být holý (stanula udivena), rozvitý (zběhala louku skoro celou) nebo několikanásobný (vrátila se spokojená a šťastna).
Další příklady doplňku: Otec seděl zamyšlen. Šaty máš zmačkané. Máte to připraveno? Kolega Novák byl zvolen vedoucím. Doběhla do cíle jako první. Otec se vyučil soustružníkem.
7. 5. 2007
39. Přívlastek a přístavek
Větný člen, který rozvíjí podstatné jméno (a přesněji vymezuje jeho význam), se nazývá přívlastek. Ptáme se naň tázacími zájmeny jaký? který? čí?
Přívlastky, které se shodují se svými členy řídícími v pádě, čísle a rodě jsou přívlastky shodné. Shodný přívlastek stojí zpravidla před postatným jménem (Lidstvo je jednotného původu). Pro zdůraznění však někdy klademe shodný přívlastek za podstatné jméno. (Lidstvo je původu jednotného.) V odborných názvech (sůl kamenná) a v některých názvech starobylých (Univerzita Karlova) bývá shodný přívlastek rovněž za svým členem řídícím.
Přívlastky, které se neshodují se svým členem řídícím jsou přívlastky neshodné. Jsou vyjádřeny podstatným jménem a stojí zpravidla za svým členem řídícím.
Přívlastek bývá nejčastěji vyjádřen přídavným jménem (malý, vědeckou, Hrdličkův), ale také zájmenem (svou činnost, tento názor), číslovkou (druhá stránka) nebo podstatným jménem (práce v továrně). Někdy bývá přívlastkem i příslovce (cesta domů) nebo infinitiv (snaha udělat, přání vykonat).
Přívlastek může být holý (celá rodina), rozvitý (úžasně pilný vědec) nebo několikanásobný (vynikajícím a vyhlášeným antropologem; nová, neméně vysilující práce; teorie o nadřazenosti a podřazenosti).
Členy několikanásobného přívlastku oddělujeme čárkou, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či ve významu slučovacím. Existují ještě přívlastky postupně rozvíjející (po nedlouhé lékařské praxi, Tento Hrdličkův názor), které neoddělujeme čárkou. (Nemůžeme mezi ně vložit spojku a.)
Někdy může být jedno podstatné jméno bohatě rozvito různými přívlastky. Přívlastky jako sestra Božena, spisovatel Olbracht jsou přívlastky shodné.
Cesta vedoucí údolím byla zatarasena. Přívlastek vedoucí údolím zpřesňuje význam podstatného jména cesta. Tento přívlastek nemůže být z věty vypuštěn, protože by se smysl věty změni. Takovému přívlastku říkáme přívlastek těsný a nikdy jej neoddělujeme čárkami. Naproti tomu ve větách Rozvodněná řeka, unášející zbytky lidských obydlí, prudce se valila údolím; Letadla, spojující nejvzdálenější místa na světě, jsou nejmodernějším dopravním prostředkem. můžeme přívlastky unášející zbytky lidských obydlí, resp. spojující nejvzdálenější místa na světě vynechat, aniž se podstatně změní smysl věty. Je to přívlastek volný. Oddělujeme jej čárkami.
Přístavek je shodný přívlastek vyjádřený podstatným jménem: Alois Jirásek, rodák z Hronova, je náš nejvýznamnější spisovatel historických románů a povídek. Přístavek je obyčejně rozvitý a dodatečně blíže určuje větný člen, ke kterému je volně přistaven. V písmu jej oddělujeme čárkami.
Přívlastky, které se shodují se svými členy řídícími v pádě, čísle a rodě jsou přívlastky shodné. Shodný přívlastek stojí zpravidla před postatným jménem (Lidstvo je jednotného původu). Pro zdůraznění však někdy klademe shodný přívlastek za podstatné jméno. (Lidstvo je původu jednotného.) V odborných názvech (sůl kamenná) a v některých názvech starobylých (Univerzita Karlova) bývá shodný přívlastek rovněž za svým členem řídícím.
Přívlastky, které se neshodují se svým členem řídícím jsou přívlastky neshodné. Jsou vyjádřeny podstatným jménem a stojí zpravidla za svým členem řídícím.
Přívlastek bývá nejčastěji vyjádřen přídavným jménem (malý, vědeckou, Hrdličkův), ale také zájmenem (svou činnost, tento názor), číslovkou (druhá stránka) nebo podstatným jménem (práce v továrně). Někdy bývá přívlastkem i příslovce (cesta domů) nebo infinitiv (snaha udělat, přání vykonat).
Přívlastek může být holý (celá rodina), rozvitý (úžasně pilný vědec) nebo několikanásobný (vynikajícím a vyhlášeným antropologem; nová, neméně vysilující práce; teorie o nadřazenosti a podřazenosti).
Členy několikanásobného přívlastku oddělujeme čárkou, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či ve významu slučovacím. Existují ještě přívlastky postupně rozvíjející (po nedlouhé lékařské praxi, Tento Hrdličkův názor), které neoddělujeme čárkou. (Nemůžeme mezi ně vložit spojku a.)
Někdy může být jedno podstatné jméno bohatě rozvito různými přívlastky. Přívlastky jako sestra Božena, spisovatel Olbracht jsou přívlastky shodné.
Cesta vedoucí údolím byla zatarasena. Přívlastek vedoucí údolím zpřesňuje význam podstatného jména cesta. Tento přívlastek nemůže být z věty vypuštěn, protože by se smysl věty změni. Takovému přívlastku říkáme přívlastek těsný a nikdy jej neoddělujeme čárkami. Naproti tomu ve větách Rozvodněná řeka, unášející zbytky lidských obydlí, prudce se valila údolím; Letadla, spojující nejvzdálenější místa na světě, jsou nejmodernějším dopravním prostředkem. můžeme přívlastky unášející zbytky lidských obydlí, resp. spojující nejvzdálenější místa na světě vynechat, aniž se podstatně změní smysl věty. Je to přívlastek volný. Oddělujeme jej čárkami.
Přístavek je shodný přívlastek vyjádřený podstatným jménem: Alois Jirásek, rodák z Hronova, je náš nejvýznamnější spisovatel historických románů a povídek. Přístavek je obyčejně rozvitý a dodatečně blíže určuje větný člen, ke kterému je volně přistaven. V písmu jej oddělujeme čárkami.
38. Předmět
Rozvíjející větný člen, který je závislý na slovese nebo na přídavném jméně a je jím řízen, se nazývá předmět. Předmět může být ve všech pádech (bez předložky nebo s předložkou) mimo 1. a 5. pád. Tážeme se naň proto příslušnými pádovými otázkami. Bývá vyjádřen nejčastěji podstatným jménem (našel odpověď, bude mít tvar) nebo zájmenem (ho trápil, co potřebují), někdy infinitivem (schopen dosáhnout). Vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterou slovesný děj přímo zasahuje nebo které se přímo týká. Předmět může být holý (navrhl letadlo, zabýval se myšlenkou), rozvitý (nemyslil na fantastický román, zkoušel nejvýhodnější tvary letadel) nebo několikanásobný (obíral se vědou a technikou, řešil možnosti a předpoklady). Na jednom slovese mohou být závislé dva předměty, např. Přítel mi podal ruku.
37. Několikanásobný podmět. Shoda přísudku s několikanásobným podmětem
Pracovníci a pracovnice Domu dětí v Praze zorganizovali příjemné a užitečné akce pro pět tisíc chlapců a děvčat. V podmětu pracovníci a pracovnice nejsou podstatná jména na sobě závislá, jsou rovnocenná, každé by mohlo být samo o sobě podmětem. Takto složenému podmětu říkáme několikanásobný podmět. Jednotlivé členy několikanásobného podmětu mohou být holé (chlapci a děvčata putovali) nebo rozvité (hornaté terény v okolí Kysaku a oblasti Herlan, ba i Slovenský ráj a Dukelská trasa byly cílem jejich výletů). Bývají nejčastěji spojeny v poměru slučovacím, ale mohou být i v poměru jiném, např. stupňovacím (hornaté terény v okolí Kysaku a oblasti Herlan, ba i Slovenský ráj a Dukelská trasa) apod.
Jednotlivé členy oddělujeme čárkou, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či ve významu prostě slučovacím. Několikanásobný podmět může být složen z podstatných jmen různého rodu a u rodu mužského také různé životnosti.
Shoda přísudku s několikanásobným podmětem se řídí těmito pravidly:
Je-li aspoň jeden člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného a stojí-li přísudek za podmětem, je v příčestí a v přídavném jméně koncovka měkké -i:
Pracovníci a pracovnice Domu dětí v Praze zorganizovali... Jeden turista a dvě turistky šli lesní cestou. Lidé a stroje pracovali ve dne v noci.
Není-li žádný člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného a stojí-li přísudek za podmětem, je v příčestí tvrdé -y:
Ulice a náměstí se naplnily davy lidí. Domy a zahrady byly udržovány ve vzorném pořádku. Slepice a kuřata se procházely po dvoře.
Stojí-li přísudek před podmětem, bývá shoda také podle rodu prvního (tedy nejbližšího) členu několikanásobného podmětu:
Na ukončení prázdnin se sešly (nebo sešli) turistky a turisté. Ve dne v noci pracovaly (nebo pracovali) stroje i lidé. Do okolí putovala (nebo putovali) děvčata a chlapci. Je tedy možno v některých případech užít obojího způsobu; ovšem v případech jako Na ukončení prázdnin se sešli turisté a turistky může být příčestí jen s koncovkou -i.
Jsou-li všechna podstatná jména několikanásobného podmětu složeného z podstatných jmen různého rodu a životnosti v čísle jednotném, je přísudek stojící za podmětem v čísle množném a má v příčestí a v přídavném jméně koncovku měkké -i:
Jeden programátor a jedna asistentka byli odměněni za vynikající práci. Jezdec i stroj obstáli v závodě. Lyžař, lyžařka a jejich dítě vešli do chaty. Syn i dcera jsou již samostatní.
Stojí-li přísudek před podmětem, bývá obvykle v čísle jednotném a shoduje se s prvním podstatným jménem několikanásobného podmětu:
V závodě obstál jezdec i stroj. Za vynikající práci byl odměněn jeden programátor a jedna asistentka. Do chaty vešel lyžař, lyžařka a jejich dítě.
Je-li několikanásobný podmět složen z jmen rodu středního a aspoň jedno z nich je v čísle jednotném, je v přísudku -y:
Hříbě a kůzle skákaly. Hříbě a kůzlata skákaly. (Ovšem: Hříbata a kůzlata skákala.)
Je-li v několikanásobném podmětu podstatné jméno označující množství živých bytostí (lid, národ, rodina, příbuzenstvo apod.), může být v přísudku tvrdé -y (tj. mluvnická shoda podle jména neživotného) nebo měkké -i (tzv. shoda podle smyslu): Sestra a její rodina ho přivítaly (nebo přivítali) velmi srdečně. Shoda podle smyslu bývá ve větách, které následují po větě s výrazy označujícími množství, jako skupina, řada, tisíc, tisíce, masa, zástup apod., ve spojení s 2. p. množ. čísla. Ve větách s těmito výrazy je ovšem shoda mluvnická: Skupina turistů vešla do zámeckého nádvoří, aby si prohlédla (nebo prohlédli) krásné nástěnné malby. Tisíce lidí přišlo (nebo přišly), aby zhlédli (nebo zhlédly) toto sportovní utkání.
Jednotlivé členy oddělujeme čárkou, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či ve významu prostě slučovacím. Několikanásobný podmět může být složen z podstatných jmen různého rodu a u rodu mužského také různé životnosti.
Shoda přísudku s několikanásobným podmětem se řídí těmito pravidly:
Je-li aspoň jeden člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného a stojí-li přísudek za podmětem, je v příčestí a v přídavném jméně koncovka měkké -i:
Pracovníci a pracovnice Domu dětí v Praze zorganizovali... Jeden turista a dvě turistky šli lesní cestou. Lidé a stroje pracovali ve dne v noci.
Není-li žádný člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného a stojí-li přísudek za podmětem, je v příčestí tvrdé -y:
Ulice a náměstí se naplnily davy lidí. Domy a zahrady byly udržovány ve vzorném pořádku. Slepice a kuřata se procházely po dvoře.
Stojí-li přísudek před podmětem, bývá shoda také podle rodu prvního (tedy nejbližšího) členu několikanásobného podmětu:
Na ukončení prázdnin se sešly (nebo sešli) turistky a turisté. Ve dne v noci pracovaly (nebo pracovali) stroje i lidé. Do okolí putovala (nebo putovali) děvčata a chlapci. Je tedy možno v některých případech užít obojího způsobu; ovšem v případech jako Na ukončení prázdnin se sešli turisté a turistky může být příčestí jen s koncovkou -i.
Jsou-li všechna podstatná jména několikanásobného podmětu složeného z podstatných jmen různého rodu a životnosti v čísle jednotném, je přísudek stojící za podmětem v čísle množném a má v příčestí a v přídavném jméně koncovku měkké -i:
Jeden programátor a jedna asistentka byli odměněni za vynikající práci. Jezdec i stroj obstáli v závodě. Lyžař, lyžařka a jejich dítě vešli do chaty. Syn i dcera jsou již samostatní.
Stojí-li přísudek před podmětem, bývá obvykle v čísle jednotném a shoduje se s prvním podstatným jménem několikanásobného podmětu:
V závodě obstál jezdec i stroj. Za vynikající práci byl odměněn jeden programátor a jedna asistentka. Do chaty vešel lyžař, lyžařka a jejich dítě.
Je-li několikanásobný podmět složen z jmen rodu středního a aspoň jedno z nich je v čísle jednotném, je v přísudku -y:
Hříbě a kůzle skákaly. Hříbě a kůzlata skákaly. (Ovšem: Hříbata a kůzlata skákala.)
Je-li v několikanásobném podmětu podstatné jméno označující množství živých bytostí (lid, národ, rodina, příbuzenstvo apod.), může být v přísudku tvrdé -y (tj. mluvnická shoda podle jména neživotného) nebo měkké -i (tzv. shoda podle smyslu): Sestra a její rodina ho přivítaly (nebo přivítali) velmi srdečně. Shoda podle smyslu bývá ve větách, které následují po větě s výrazy označujícími množství, jako skupina, řada, tisíc, tisíce, masa, zástup apod., ve spojení s 2. p. množ. čísla. Ve větách s těmito výrazy je ovšem shoda mluvnická: Skupina turistů vešla do zámeckého nádvoří, aby si prohlédla (nebo prohlédli) krásné nástěnné malby. Tisíce lidí přišlo (nebo přišly), aby zhlédli (nebo zhlédly) toto sportovní utkání.
6. 5. 2007
Názvy kláves
Názvy kláves jsou popisovány velkými písmeny. Výjimkou je pouze grafické uživatelské rozhraní, kde z důvodů nedostatku místa používáme „štíhlejší“ variantu (např. Ctrl místo CTRL). V kombinaci kláves jsou jednotlivé názvy kláves spojeny znaménkem „+“ (ALT+F4). Názvy kláves neskloňujeme, používáme je vždy se slovem „klávesa“ (Potvrďte stisknutím klávesy ENTER.). Vyskytne-li se kombinace klávesy a znaménka, používáme pro znaménko slovo, nikoli značku (např. CTRL+PLUS nikoli CTRL++). Příklady názvů jednotlivých kláves: Alt - ALT, Backspace - BACKSPACE, Break - BREAK, Caps Lock - CAPS LOCK, Ctrl - CTRL, Del - DEL, (down arrow) - klávesa ŠIPKA DOLŮ, End - END, Enter - ENTER, Esc - ESC, Home - HOME, Ins - INS, (left arrow) - klávesa ŠIPKA VLEVO, Num Lock - NUM LOCK, Pause - PAUSE, Pgdn - PGDN, PgUp - PGUP, (right arrow) - klávesa ŠIPKA VPRAVO, Sroll Lock - SCROLL LOCK, Shift - SHIFT, Space Bar - MEZERNÍK, Tab - TAB nebo TABULÁTOR, (up arrow) - klávesa ŠIPKA NAHORU.
36. Shoda přísudku s podmětem
Přísudek se s podmětem shoduje v osobě, čísle a rodě (motory zaburácely, křídla se zatřpytila, posádka je připravena, místa byla vyhrazena). Je-li podmět v čísle množném, je v přísudku v příčestí minulém a trpném:
- rodu mužského životného - i (cestující nastoupili)
- rodu mužského neživotného - y (motory zaburácely)
- rodu ženského - y (letušky vstoupily)
- rodu středního - a (křídla se zatřpytila, místa byla obsazena)
Není-li podmět vyjádřen a není-li zřejmý z větné souvislosti, je shoda podle rodu mužského životného (Přišli včas. Hlásili to v rádiu). Časté problémy při překladu činí shoda podmětu v množném čísle středního rodu. Týká se to hlavně jednoho z nejpoužívanějších termínů, a to termínů okno a data. Např.: okna (data) byla nikoli okna (data) byly.
35. Podmět a přísudek, věta holá, věta rozvitá
Podmět vyjadřuje původce nebo nositele činnosti, stavu nebo vlastnosti (Programátoři pracují. Prázdniny končí. Počasí bude příznivé.) Tážeme se na něj otázkou 1. pádu kdo? co? a určitým slovesem. Bývá nejčastěji vyjádřen podstatným jménem, ale může být vyjádřen kterýmkoli druhem slov (Mladší pracují na poli. Dokončit kontrolu je důležité. Někdo to rád horké). Někdy podmět není vyjádřen. Vyrozumívá se z větné souvislosti nebo z tvaru slovesa (a plně využívají počítače) nebo je všeobecný (Hlásili to v rádiu).
Přísudek vyjadřuje co podmět dělá (Programátoři pracují. Prázdniny končí. Počasí bude příznivé). Je zpravidla vyjádřen určitým tvarem slovesným (pracují, končí). Takový přísudek se nazývá slovesný. Ve větách jako Počasí bude příznivé, Bratr je programátorem, Čas jsou peníze spojují tvary slovesa být podmět s přísudkem, jsou sponou. Přísudek je v takových větách vyjádřen jménem a nazývá se jmenný. Jmenný přísudek je někdy beze spony, např. Vstup volný. Sponovým slovesem může být i sloveso stát se, stávat se (Jeho chování se stalo podezřelým). Po sponě být je přídavné jméno v přísudku vždy v 1. pádě (Počasí bude příznivé). Podstatné jméno je v 1. pádě, vyjadřujeme-li vlastnost trvalou (Letadlo je moderní dopravní prostředek), v 7. pádě, vyjadřujeme-li vlastnost získanou nebo přechodnou (Jeho syn byl manažerem). Po sponě stát se bývá podstatné i přídavné jméno obvykle v 7. pádě. V případech jako Matka je na venkově (= žije, bydlí apod.) nejde o sponu; tvar slovesa být je tu holým přísudkem.
Ve větě Programátoři pracují je jen základní skladební dvojice. Věta, která obsahuje jen základní skladební dvojici, je věta holá. Podmět vyjádřený jediným větným členem je podmět holý. Podobně přísudek vyjádřený jediným větným členem je přísudek holý. Holé větné členy bývají zpravidla vyjádřeny jedním slovem. Za holý větný člen pokládáme sponu se jménem v přísudku (Počasí bude příznivé), předložku se jménem (v počítači), složené tvary slovesné (byl bych přišel), zvratná slovesa (se zúčastní), vazby pomocných sloves chtít, mít, moci, musit, smět s infinitivem (chce pracovat, musí jít).
Ve větě Všichni odborníci znají dobře své úkoly tvoří slovo všichni s podmětem pracovníci skladební dvojici, kde řídícím členem je podmět pracovníci, členem závislým je slovo všichni. Závislý člen blíže určuje, rozvíjí člen řídící. Podmět, na jehož základu závisí ještě jiný člen věty, je podmět rozvitý. Přísudek znají je (jako základ) rozvit větným členem dobře a větným členem úkoly. Je to přísudek rozvitý. Věta, v níž aspoň jeden ze základních členů je rozvitý, je věta rozvitá. Větné členy, které rozvíjejí jiné větné členy, nazývají se členy rozvíjející. Členy rozvíjející mohou být holé (všichni, dobře, úkoly) nebo rozvité (své úkoly). Větné členy, které rozvíjejí podmět, tvoří s ním část podmětovou, větné členy, které rozvíjejí přísudek, tvoří s ním část přísudkovou. Rozvíjející větné členy jsou předmět, přívlastek (a přístavek), doplněk a příslovečné určení.
Přísudek vyjadřuje co podmět dělá (Programátoři pracují. Prázdniny končí. Počasí bude příznivé). Je zpravidla vyjádřen určitým tvarem slovesným (pracují, končí). Takový přísudek se nazývá slovesný. Ve větách jako Počasí bude příznivé, Bratr je programátorem, Čas jsou peníze spojují tvary slovesa být podmět s přísudkem, jsou sponou. Přísudek je v takových větách vyjádřen jménem a nazývá se jmenný. Jmenný přísudek je někdy beze spony, např. Vstup volný. Sponovým slovesem může být i sloveso stát se, stávat se (Jeho chování se stalo podezřelým). Po sponě být je přídavné jméno v přísudku vždy v 1. pádě (Počasí bude příznivé). Podstatné jméno je v 1. pádě, vyjadřujeme-li vlastnost trvalou (Letadlo je moderní dopravní prostředek), v 7. pádě, vyjadřujeme-li vlastnost získanou nebo přechodnou (Jeho syn byl manažerem). Po sponě stát se bývá podstatné i přídavné jméno obvykle v 7. pádě. V případech jako Matka je na venkově (= žije, bydlí apod.) nejde o sponu; tvar slovesa být je tu holým přísudkem.
Ve větě Programátoři pracují je jen základní skladební dvojice. Věta, která obsahuje jen základní skladební dvojici, je věta holá. Podmět vyjádřený jediným větným členem je podmět holý. Podobně přísudek vyjádřený jediným větným členem je přísudek holý. Holé větné členy bývají zpravidla vyjádřeny jedním slovem. Za holý větný člen pokládáme sponu se jménem v přísudku (Počasí bude příznivé), předložku se jménem (v počítači), složené tvary slovesné (byl bych přišel), zvratná slovesa (se zúčastní), vazby pomocných sloves chtít, mít, moci, musit, smět s infinitivem (chce pracovat, musí jít).
Ve větě Všichni odborníci znají dobře své úkoly tvoří slovo všichni s podmětem pracovníci skladební dvojici, kde řídícím členem je podmět pracovníci, členem závislým je slovo všichni. Závislý člen blíže určuje, rozvíjí člen řídící. Podmět, na jehož základu závisí ještě jiný člen věty, je podmět rozvitý. Přísudek znají je (jako základ) rozvit větným členem dobře a větným členem úkoly. Je to přísudek rozvitý. Věta, v níž aspoň jeden ze základních členů je rozvitý, je věta rozvitá. Větné členy, které rozvíjejí jiné větné členy, nazývají se členy rozvíjející. Členy rozvíjející mohou být holé (všichni, dobře, úkoly) nebo rozvité (své úkoly). Větné členy, které rozvíjejí podmět, tvoří s ním část podmětovou, větné členy, které rozvíjejí přísudek, tvoří s ním část přísudkovou. Rozvíjející větné členy jsou předmět, přívlastek (a přístavek), doplněk a příslovečné určení.
34. Stavba věty jednoduché
Skladební dvojice, shoda a řízenost
Slova, která k sobě ve větě patří významem i mluvnicky tvoří skladební dvojice. Ve skladebních dvojicích se můžeme ptát jedním slovem na druhé. Slovo, jímž se ptáme, je řídící člen skladební dvojice. Druhý člen určuje přesněji význam členu řídícího, závisí na něm; proto se nazývá člen závislý. Závislost na členu řídícím je vyjádřena shodou (v osobě, čísle, rodě, životnosti, v pádě). Závislost na členu řídícím je vyjádřena řízeností. Členy skladebních dvojic jsou větnými členy. Členy skladebních dvojic nejsou spojky a částice - nejsou tedy ani větnými členy. Samostatnými členy skladebních dvojic nejsou ani předložky, pomocná slovesa chtít, mít, moci, musit, smět, sponová slovesa být, bývat, stát se, stávat se, pomocné sloveso být ve složených tvarech slovesných a zvratné zájmeno u zvratných sloves. Větným členem je teprve spojení předložky se jménem (v počítači), spojení pomocného slovesa s infinitivem slovesa významového (musel překládat), spona se jmenným přísudkem (otec je továrníkem, otec je pracovitý), složený tvar slovesný (přišel jsem, byl bych viděl) a sloveso zvratné (napil se, posteskl si).
Slova, která k sobě ve větě patří významem i mluvnicky tvoří skladební dvojice. Ve skladebních dvojicích se můžeme ptát jedním slovem na druhé. Slovo, jímž se ptáme, je řídící člen skladební dvojice. Druhý člen určuje přesněji význam členu řídícího, závisí na něm; proto se nazývá člen závislý. Závislost na členu řídícím je vyjádřena shodou (v osobě, čísle, rodě, životnosti, v pádě). Závislost na členu řídícím je vyjádřena řízeností. Členy skladebních dvojic jsou větnými členy. Členy skladebních dvojic nejsou spojky a částice - nejsou tedy ani větnými členy. Samostatnými členy skladebních dvojic nejsou ani předložky, pomocná slovesa chtít, mít, moci, musit, smět, sponová slovesa být, bývat, stát se, stávat se, pomocné sloveso být ve složených tvarech slovesných a zvratné zájmeno u zvratných sloves. Větným členem je teprve spojení předložky se jménem (v počítači), spojení pomocného slovesa s infinitivem slovesa významového (musel překládat), spona se jmenným přísudkem (otec je továrníkem, otec je pracovitý), složený tvar slovesný (přišel jsem, byl bych viděl) a sloveso zvratné (napil se, posteskl si).
3. 5. 2007
Na začátek
Rozhodl jsem se začít si psát blog o své práci překladatele z angličtiny. Začínal jsem jako zaměstnanec překládáním softwaru. Nejdříve to byl překlad základních modulů Microsoft Great Plains verze 7.0 do češtiny. Později jsem překládal několik modulů informačního systému Karat do angličtiny. Od roku 2004 mám živnostenský list na překladatelskou a tlumočnickou činnost. V lednu roku 2005 jsem dostal první zakázku od agentury na překlad softwaru Oracle. Přitom jsem chodil do zaměstnání a věnoval se implementaci a správě podnikového informačního systému Navision. Druhá zakázka přišla až v únoru 2006 a týkala se nápovědy k aplikaci Microsoft Word. Následovaly další překlady. Od května 2006 se živím pouze překládáním.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)