Helium

Klávesové zkraty používané při práci s programem Microsoft Helium:

Zobrazit nebo skrýt okno výběru souborů: ALT+I
Skrýt nepřekládané části textu (Collapsed View): CTRL+L
Další segment: TAB nebo ENTER
Uložit soubor: CTRL+S
Režim nechráněného zápisu (Unprotected Mode): CTRL+E
Zobrazit náhled zroje: ALT+P
Zobrazit náhled cíle: ALT+L
Zobrazit návrhy: ALT+S
Zobrazit referenční informace (zdrojový segment): ALT+O
Vrátit se z dolního podokna zpět do aktuálního segmentu (tohle je k nezaplacení): ALT+D
Vlastnosti termínu: ALT+ENTER
Návrhy (Lookup Suggestion): F2
Kontrola pravopisu: F7
Smazat až na konec termínu: CTRL+SHIFT+DEL
Vrátit zdroj (Revert to source): CTRL+R
Vrátit značky (Revert Tags): CTRL+T
Funkce Concordance Search: ALT+šipka nahoru
Aktualizovat TM: CTRL+ALT+šipka nahoru
Vybrat podsložku projektu: ALT+J
Vložení pevné mezery: CTRL+SHIFT+mezerník

Barvy segmentů:
Modrá = legacy (nic)
Bílá = none (přeložit)
Šedá = reviewed (nic)
Zelená = review (nic nebo zkontrolovat)
Žlutá = attention (přeložit)
Smetanová = aktuální segment

Trados TagEditor

Klávesové zkraty používané v programu SDL TRADOS TagEditor:

Open: ALT+SHIFT+HOME
Open/Get: ALT+HOME
Set/Close Next Open/Get: ALT+Num+
Restore source: ALT+DEL
Copy source: ALT+INS
Concordance: ALT+šipka nahoru
Set/Close: ALT+END
Close: ALT+SHIFT+END
Get translation: ALT+SHIFT+INS (když chci aktualizovat dokument odlišným obsahem z TM)
Comments: ALT+CTRL+M
Shrink segment: CTRL+ALT+PAGE UP
Expend segment: CTRL+ALT+PAGE DOWN
Unprotect/Protect: CTRL+P

Zelené políčko = 100% match
Žluté políčko = fuzzy match

48. Druhy vět vedlejších

Když Edison přijímal mladé muže do svých služeb (věta vedlejší), musili odpovědět na otázky obšírného dotazníku (věta hlavní). Ptáme se: kdy musili odpovědět? Vedlejší věta v tomto případě vyjadřuje příslovečné určení své věty řídící (Při přijímání do služeb musili odpovědět).

Edison chtěl vědět,
(koho) co chtěl vědět?

co uchazeči znají z dějepisu, ze zeměpisu, z národního hospodářství a kulturního života.

Věta vedlejší vyjadřuje v tomto případě předmět své věty řídící. Věta vedlejší může vyjadřovat kterýkoli člen své věty řídící. Podle toho rozeznáváme vedlejší věty podmětné, předmětné, přívlastkové, doplňkové a příslovečné (event. i přísudkové).

Věta podmětná vyjadřuje podmět věty řídící. Bývá připojena vztažným zájmenem kdo nebo co nebo spojkami že, aby apod., např.: Je pozoruhodné, že se poměrně málo otázek týkalo techniky a technologie. Kdo chce dosáhnout stejných výsledků, musí vynaložit veškeré úsilí. Není nutné, abys tam šel.

Věta předmětná vyjadřuje předmět věty řídící. Bývá připojena spojkami že, aby nebo vztažnými zájmeny nebo příslovci kdo, co, kde, kam apod., např.: Radiotelegrafista oznámil, že letadlo přistane v 11 hodin. Chtěl jsem vědět, kdo to udělal. Vždycky záleží na tom, jak se co dělá. Usilujeme o to, aby naše děti žily v míru.

Poznámka: V hlavních větách Usilujeme o to, záleží na tom, není „o to“, „na tom“ předmětem, nýbrž jen výrazem odkazujícím k větě vedlejší, která vyjadřuje předmět věty hlavní.

Věta přívlastková vyjadřuje přívlastek podstatného jména ve větě řídící. Bývá připojena vztažnými zájmeny kdo, co, jaký, který, čí, jenž nebo vztažnými příslovci kde, odkud, kudy, kam, kdy (věty vztažné) anebo spojkami že, aby, zda apod. (věty spojkové). Např.: Zjišťoval také činnosti, které jsou uchazečům nejmilejší. Hranol je tedy deska, kterou lze převrátit tlakem ruky. Babička neopustila své malé údolíčko, kde našla svůj domov. Víc a víc mu vcházela do krve jistota, že jeho pracovní úspěchy závisí na jeho píli.

Poznámka: 1. Někdy vztažná věta přívlastková nevyjadřuje vlastnost podstatného jména věty řídící, nýbrž děj, který se stal po ději věty řídící. Je to nepravá věta vztažná, např.: Setkal jsem se na nádraží s přítelem, kterého jsem srdečně přivítal (vhodněji: ...a srdečně jsem ho přivítal). Cizinec se obrátil na policistu stojícího na křižovatce, který mu ukázal cestu (vhodněji: ...a ten mu ukázal cestu).
2. Přívlastková věta stojí zpravidla hned za podstatným jménem, které rozvíjí. Proto je někdy vložena do věty hlavní, např.: Závodníci, kteří projeli cílovou páskou, byli bouřlivě pozdraveni. Je-li podstatné jméno rozvito neshodným přívlastkem, následuje vztažná věta po tomto přívlastku, např.: Závodníci z Německa, kteří projeli cílem první, byli bouřlivě pozdravováni. Pozdravili jsme se s náčelníkem tamějšího letiště, který uměl dobře česky.

Věta doplňková vyjadřuje doplněk věty řídící. Bývá připojena spojkami jak, kterak. Např.: Edison si chtěl představit uchazeče, jak si bude počínat při práci. Učeň pozoroval mistra, jak ošetřuje stroj. Díval jsem se na kluzák, jak krouží vysoko nad lesy. Petr si představoval Vaška, jak by si počínal na jeho místě.

Poznámka: Zřídka se vyskytuje věta přísudková, která vyjadřuje jmenný přísudek, zpravidla po sponě věty řídící, např.: Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala. Řeka byla, jako by ji postříbřil.

Věta příslovečná vyjadřuje příslovečné určení věty řídící. Rozeznáváme tyto druhy:

a) místní (bývá uvedena spojovacími výrazy kde, kam, kudy, odkud), např.: Kamkoli jsme přišli, všude nás vlídně přivítali. Vrátil se tam, odkud vyšel;

Poznámka: Ve větě Vrátil se tam není příslovce tam příslovečným určením, nýbrž jen výrazem, který odkazuje na vedlejší větu příslovečnou místní.

b) časová (bývá uvedena spojovacími výrazy až, když, jakmile, dříve než, sotvaže, zatímco, pokud, než), např.: Počkám na tebe, dokud nepřijdeš;

c) způsobová (bývá připojena spojovacími výrazy jako, jak, jak – tak, čím – tím, více – než, takže, že, aby apod.), např.: Udělal to lépe, než jsem předpokládal;

d) příčinná (vyjadřuje příčinu obsahu věty řídící; bývá připojena spojkami že, protože, poněvadž), např.: Rád jsem mu vyhověl, protože si to zasloužil;

Poznámka: Někdy taková věta nevyjadřuje příčinu, nýbrž jen odůvodnění (vysvětlení) domněnky vyjádřené větou řídící. (Bude asi pršet, protože vlaštovky létají nízko.) Mluvíme o větě důvodové.

e) účelová (vyjadřuje okolnost, ke které směřuje naše jednání; bývá připojena spojkou aby, např.: Činil tak, aby zjistil uchazečovo všeobecné vzdělání. Chodím do školy, abych rozšířil své vědomosti;

Poznámka: Někdy se větou účelovou nevyjadřuje účel, nýbrž děj, který následoval po ději věty řídící. Je to nepravá věta účelová, např.: Horská bystřina prudce stékala ze skály, aby se dole tříštila v bělostné krůpěje (= ...a dole se tříštila v bělostné krůpěje). V jiném vyjádření než obrazném je nevhodná, např.: Odešel, aby se za hodinu vrátil (lépe ...a za hodinu se vrátil).

f) podmínková (vyjadřuje podmínku, při níž může nastat děj věty řídící; bývá připojena spojkami -li, kdyby, jestliže, když), např.: Kdyby všichni lidé na světě měli dobrou vůli, nebylo by zhoubných válek. Když mi vyhovíš, uděláš mi radost;

g) přípustková (vyjadřuje okolnost, která je v rozporu s obsahem věty řídící; bývá připojena spojkami ač, ačkoli, třebas, třebaže, i když, i kdyby, byť, jakkoli), např.: Ačkoli se některé otázky zdály snadné, vyžadovaly rozumovou bystrost a rychlý úsudek. Ač byl stár, zastal ještě mnoho práce.

Poznámka: Podle spojky nelze vždy bezpečně určit druh věty vedlejší. Rozhodující je, který člen věty řídící závislá věta zastupuje. Řekl mu, aby to udělal (co mu řekl? věta předmětná); Vyslovil přání, aby to udělal (jaké přání? věta přívlastková); Přišel k nám, aby to spravil (za jakým účelem? věta účelová).

Pomlčka a spojovník

Pomlčka je delší vodorovná čárka. Naznačuje větší přestávku v řeči nebo od sebe výrazně odděluje části vět. Pomlčka je z obou stran oddělena pevnou mezerou. Například v aplikaci MS Word ji lze zadat pomocí klávesové zkratky ALT+0150. Ještě lepší je použít klávesouvou zkratku CTRL a mínus na numerické klávesnici, na kterou mě upozornil jeden čtenář blogu. Tímto mu děkuji za upozornění! Zatímco v anglickém textu se běžně používá krátká i dlouhá pomlčka, v lokalizované verzi se doporučuje používat pouze krátkou pomlčku. Pomlčka se graficky i funkčně odlišuje od spojovníku.

Příklady použití pomlčky:
Následuje poslední krok — nastavení prostředí.
Hory a oceán — to jsou dva živly, jichž je plna jeho poezie.

Pomlčka se také někdy používá ve funkci výrazů a, až, do, proti, versus. V těchto případech se mezerami neodděluje:

2—3 uživatelé (až)
v letech 1999—2001 (až)
rychlík Ostrava—Brno (do)
zápas Sparta—Slavia (proti, versus)
taneční pár Horáková—Novák (a)
V angličtině se používá dlouhá pomlčka (Em dash) a krátká pomlčka (En dash). Používání dlouhé pomlčky není v češtině příliš obvyklé. Při překladu doporučujeme nahradit dlouhou pomlčku krátkou pomlčkou.

Spojovací čárka neboli spojovník je kratší vodorovná čárka. Vyjadřuje těsné spojení slov. Spojovník není od spojovaných slov nijak oddělen (píšeme ho bez mezer). Spojovník se graficky i funkčně odlišuje od pomlčky.

Příklady použití spojovníku:
Frýdek-Místek
Praha-východ
Rh-faktor
česko-anglický
tabulka 4-1
chcete-li

Poznámka: Bohužel anglická šablona v mém blogu automaticky nahrazuje všechny české pomlčky spojovacími čárkami, takže v uvedeném příspěvku jsem použil dlouhou anglickou pomlčku, která vypadá podobně.

Seznamy

Použití členicích znamének v seznamech závisí na struktuře seznamu; podrobnější popis doprovází každý z následujících příkladů. Nadpis seznamu je zpravidla ukončen dvojtečkou. Pokud položky seznamu tvoří spolu s nadpisem seznamu věty, nadpis seznamu se zpravidla neukončuje. Pokud nadpis seznamu tvoří úplnou větu, je ukončen tečkou. Položky seznamu je nutné formulovat takovým způsobem, aby gramaticky a stylově přirozeně navazovaly nebo odpovídaly nadpisu, resp. úvodní větě seznamu.

Příklady používání členicích znamének v seznamech

Aplikace je doplněna o tyto nové funkce:

• správa jednotlivých verzí dokumentů,
• tvorba dokumentů ve formátu HTML,
• kontrola pravopisu v dokumentech.

Aplikace je doplněna o nové funkce umožňující

• spravovat jednotlivé verze dokumentů,
• vytvářet dokumenty ve formátu HTML,
• provádět kontrolu pravopisu v dokumentech.

Seznam se skládá z nevětných položek a předchází mu nadpis: Položky začínají malým písmenem a jsou ukončeny čárkou, poslední položka tečkou.

Pro odstavec je možné nastavit

• odsazení;
• mezery;
• tok textu;
• zarovnání textu, objektů, tabulek;
• tabulátory.

Seznam obsahuje vnořené seznamy: Položky začínají malým písmenem a jsou ukončeny středníkem, poslední položka tečkou.

Vybavení potřebné pro práci s aplikací:

• osobní nebo multimediální počítač s procesorem 486 nebo vyšším;
• česká verze operačního systému Windows 2000 (v nižších verzích nelze aplikaci spustit);
• 12 MB paměti pro použití v systému Windows 2000; 16 MB pro pužití v systému Windows XP
• 8 MB paměti pro použití jednotlivých aplikací v systému Windows 2000; pro současné spuštění několika aplikací může být požadováno více paměti.

Seznam obsahuje položky různých druhů (samostatná slova i celé věty – např. požadavky na systém uváděné na obalu softwarového produktu): Položky začínají malým písmenem a jsou ukončeny středníkem, poslední položka tečkou.

Část 1 popisuje obecné funkce aplikace.

• Kapitola 1 pomáhá uživateli při přechodu ze starší verze aplikace.
• Kapitola 2 vysvětluje základy práce s textovým editorem.
• Kapitola 3 se zaměřuje na orientaci v uživatelském prostředí.

Část 1 popisuje obecné funkce aplikace. Je rozdělena do následujících kapitol:

• Kapitola 1 pomáhá uživateli při přechodu ze starší verze aplikace.
• Kapitola 2 vysvětluje základy práce s textovým editorem.
• Kapitola 3 se zaměřuje na orientaci v uživatelském prostředí.

Seznam obsahuje celé věty: Položky začínají velkým písmenem a jsou ukončeny tečkou.

Vytisknut a vytištěn

Vytisknut se používá ve významu tlakem vyznačit, vytlačit, zatímco vytištěn je z tiskárny. Takže v počítačovém kontextu se používá vytištěn.

Příklad: Select the check box if copies of previously printed documents should be printed. > Zaškrtněte toto políčko, pokud chcete povolit tisk dalších kopií dříve vytištěných dokumentů.

Pevná mezera

Pevná mezera odděluje dva prvky tak, aby nebylo možné je umístit odděleně na dvou řádcích. Pevnou mezeru je třeba vkládat namísto běžné mezery v následujících případech:

- za jednopísmenné předložky a spojky,
- při oddělování tisíců,
- mezi číslo a měrnou jednotku,
- mezi části telefonních čísel,
- mezi název a číslo v číslovaných částech dokumentů (kapitola, dodatek atp.),
- před a za pomlčkou (v případech, kdy pomlčka označuje pauzu),
- mezi názvem a verzí produktu,
- mezi jakákoli další slova nebo položky, které nesmějí být umístěny na dvou různých řádcích.

V aplikaci Word ji lze zadat pomocí kláves ctrl+shift+mezerník.

Pokyny pro překlady softwaru IBM Lotus

Abbreviations
Here are some examples for commonly accepted abbreviations: atd., apod., č., např., obr., příp.
Standard abbreviations for the names of the week days: po, út, st, čt, pá, so, ne. Standard abbreviations for the names of the months: led, úno, bře, dub, kvě, črv, črc, srp, zář, říj, lis, pro.
Base units: m (meter), kg (kilogram), s (second), A (ampere), K (kelvin), V (volt), mol (mole), cd (candela). Other common units: B (byte, sometimes bell), bit or b (bit), V (volt), Hz (hertz), W (watt), W (ohm). Common prefixes: k (kilo), M (mega), G (giga), m (mili), m (micro)
NOTE: "KB" (meaning kilobyte) is not correct. Correct form is "kB". The numbers and units must be separated with a hard space.

Adjectives with Numbers
Adjectives derived from numbers must follow these rules: Lower numbers may be written out together ("3-color cartidge" > "tříbarevná kazeta"), other numbers must be written without space or hyphens ("21-pin connector" > "21kolíkový konektor"). Other numbers must be separated with a hard space ("20 minutes left" > "Zbývá 20 minut").

One-Letter Prepositions
One-letter prepositions "k", "s", "v" and "z" must be followed with a hard space because they cannot stand at the end of a line.

Quotation Marks
Quotation marks highlight titles, citations and references (links). Where a different form of highlighting is employed (e.g. italics), quotation marks are not used. Sometimes, quotation marks are used for a highly non-technical expression utilized to help reader understand some technical concept. Only round quotes are permissible in Czech: „Text“. Use Alt+0132 and Alt+0147 codes respectively to type these quotation marks.

Dashes and Hyphens
Czech uses an "n-dash" (Alt+0150; "m-dash" does not exist in Czech). The dash must be separated with a hard space from each side. It is used to separate sentence in two distinct parts. It is often better to convert a dash in English into a comma followed by a subordinate clause.
Hyphen is used without spaces. Its use is governed by Czech syntax.

Document Titles
Use the following standard translations for document titles, if applicable:
User's GuideUživatelská příručka
Administrator’s GuidePříručka pro správce
Developer’s GuidePříručka pro vývojové pracovníky
Getting StartedÚvod
Quick Reference CardReferenční karta

Section Titles
Use these standard translations for the following sections that may be found in online help or documentation:
CautionPozor
HelpNápověda
NotePoznámka
ShortcutZkratka (different from Desktop Shortcut - "zástupce")
TipRada
WarningVarování

Standard Folder and File Names
Use these translations for the following standard folder and file names:

• Lotus Applications (folder into which IBM Lotus applications are installed under Windows): "Aplikace společnosti Lotus"
• README.TXT: "soubor Readme.txt"

Wordfast

Klávesové zkraty používané při práci s programem Wordfast:

Next segment: ALT+šipka dolů
Copy source: ALT+INS
Expand segment: ALT+PAGE DOWN
Shrink segment: ALT+PAGE UP
Auto translate while 100% match: SHIFT+CTRL+PAGE DOWN
End translation: ALT+END
Previous placeable: CTRL+ALT+šipka vlevo
Copy placeable: CTRL+ALT+šipka dolů
Next placeable: CTRL+ALT+šipka vpravo
Dictionary: CTRL+ALT+D
Context search: CTRL+ALT+C
Reference search: CTRL+ALT+N
Glossary lookup: CTRL+ALT+G
Display translation memory: CTRL+ALT+M
Quality check: SHIFT+CTRL+Q
Quick clean-up: CTRL+ALT+Q
Edit memory: ALT+M
Setup: CTRL+F2
Show all: CTRL+čárka

47. Souvětí podřadné a souřadné

Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu a prováděl malé opravy tu a tam.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
V uvedených příkladech jsou věty spojeny v jeden vyšší celek, v souvětí. Souvětí je větný celek složený ze dvou nebo několika vět.

A. To byl čas, jaký? věta hlavní (řídící)
kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi. věta vedlejší (závislá)

Doma se ukázal, kdy?
jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně.

Věta kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi je závislá na větě To byl čas. Vyjadřuje její přívlastek. Věta jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně je závislá na větě Doma se ukázal. Vyjadřuje její příslovečné určení. Věta, která závisí na jiné větě a vyjadřuje některý její větný člen, se nazývá věta vedlejší. Věty To byl čas, Doma se ukázal nejsou závislé na jiné větě. Jsou to věty hlavní.

V souvětí
Vyrazil však z chalupy jako šíp,
H kdy vyrazil?
když máma na něho zavolala,
V1 (řídící) co na něho zavolala?
aby se šel proběhnout.
V2 (vedlejší závislá na V1)
je na první větě vedlejší (V1) závislá další věta vedlejší (V2). V1 je řídící větou věty V2.

Poznámka: Je třeba rozlišovat pojmy věta hlavní a věta řídící. Věta hlavní je větou řídící, jestliže na ní závisí věta vedlejší. Věta vedlejší (tedy věta závislá) může být zároveň větou řídící, jestliže na ní závisí další věta vedlejší.

Spojení věty hlavní s jednou nebo několika větami vedlejšími se nazývá souvětí podřadné.

Ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk.
Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
Vedlejší věty jsou připojeny k větám řídícím:
buď spojkami podřadicími (aby, když, že, kdyby, jestliže, -li apod.), anebo vztažnými zájmeny (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažnými příslovci (kde, kam, kudy, kdy, jak, proč, apod.).
Podle toho rozeznáváme věty spojkové a vztažné.
Spojka není větným členem, kdežto vztažné slovo větným členem je (např. ve větě Pes, který štěká, nekouše je vztažné zájmeno který podmětem).
První kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty na biče a na píšťalky. Vedlejší věta bývá někdy vložena do věty hlavní. Větu vloženou musíme odlišovat od vsuvky. Vložená věta vedlejší závisí na své větě řídící (kterou kudličkou?), vsuvka není závislá na větě, do níž je vsunuta. (Přicházel, jak se pamatuji, vždy včas.)

V souvětí podřadném oddělujeme vždy čárkou větu hlavní od vedlejší, větu řídící od závislé. Čárku nepíšeme jenom mezi větami vedlejšími závislými na téže větě, jestliže ovšem jsou spojeny spojkami a, i, ani, nebo s významem slučovacím, např.: Byl s ním pohromadě vždy jen několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a kdy se všechen život odehrával v jejich malých sednicích.

Poznámka: 1. Je-li před spojovacím výrazem vedlejší věty spojka a (nebo i jiná spojka), píšeme čárku jen před a nebo před první spojkou. (Čekali jsme na něj, a když nepřišel, odešli jsme sami. Řekl, že kdyby nepřišel do dvou hodin, nemáme na něj čekat.)
2. Před spojkami než, jako, jak píšeme čárku, uvozují-li vedlejší větu (Je to výhodnější, než jsem předpokládal, ale: Je větší než já).
3. Spojka stojí zpravidla na začátku věty. Není-li tomu tak, píšeme čárku na začátku vedlejší věty, ne až před spojkou, např.: Řekl, že na to nespěchá. Řekl jsem mu, aby nespoléhal na štěstí; ale: Řekl, na to že nespěchá, Řekl jsem mu, na štěstí aby nespoléhal.
4. U vedlejších vět souřadně spojených a uvozených stejnou spojkou bývá spojka jen u první věty; u dalších se nemusí opakovat, pokud to nevyžaduje lepší srozumitelnost. (Řekl mi, že odpoledne ke mně přijde, přinese slíbenou knihu a pomůže mi spravit jízdní kolo. Ujistil matku, že se bude vzorně chovat, vyřídí její vzkazy a že se brzy vrátí.)

B. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy, někdy vytáhl ještě do lesa na roští. Toto souvětí se skládá ze tří vět, které na sobě nezávisí. Všechny tři jsou věty hlavní. Souvětí vzniklé spojením vět hlavních se nazývá souvětí souřadné. Kterákoli z hlavních vět může být rozvita jednou nebo i několika větami vedlejšími. (Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl.)

V souvětí souřadném oddělujeme jednotlivé věty čárkou. Čárku nepíšeme jedině před spojkami a, i, ani, nebo ve významu slučovacím.

Poznámka: Spojky, vztažná zájmena a vztažná příslovce označujeme jako spojovací výrazy.

46. Shrnutí pravidel o čárce ve větě jednoduché

Čárkou se oddělují:

1. Stejnorodé členy několikanásobných větných členů, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či s významem slučovacím, např.: V sadě byly pěstovány jabloně, třešně a švestky. Návštěvní dny jsou v pondělí, ve středu a v pátek. Znáte některé obrazy Alšovy nebo Mánesovy?
Jsou-li spojeny jinými výrazy (ale, nýbrž, jakož i, a proto, a to, a tedy, a ne, nejen – nýbrž i, jednak – jednak, dílem – dílem, ani – ani, buď – anebo apod.), oddělujeme je čárkou, např.: Jsou to ochotné, a proto oblíbené prodavačky. Byla to práce nejen zajímavá, ale i dobře placená.
2. Volný přívlastek stojící za svým členem řídícím, tj. takový, který můžeme vynechat, aniž se podstatně změní smysl věty, např.: O tomto tématu, nyní často probíraném, vám mohu říci ještě mnoho zajímavého. Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, poctěná Světovou cenou míru, byla přeložena do všech světových jazyků.
3. Přístavek, např.: Spisovatelka Marie Pujmanová, národní umělkyně, vydala i sbírky básní. Vytiskly Brněnské tiskárny, akciová společnost, provozovna 2, v Brně.
4. Různé vysvětlivky, výčty nebo volně připojené větné členy, které bývají často uvedeny výrazy a to, totiž, tj., zejména, jmenovitě, zvláště, jako, např.: V městech, zejména velikých, málo se lidé znají. Ze všeho měl nejraději jedinou věc, totiž čtení. Podle vzoru peče se časují slovesa zakončená v infinitivu na -ci, jako téci, vléci, moci apod.
5. Rozvitá vazba přechodníková, např.: Procházejíce síněmi Památníku národního písemnictví, poznávali jsme bohatství naší literatury.
6. Rozvitá vazba infinitivní, která má platnost vedlejší věty podmínkové, např.: Nebýt nezištné pomoci věrných přátel, těžko bychom překonali všechny nesnáze. (= Kdyby nebylo nezištné ...).
7. Výraz postavený mimo větu, např. Hudbu, tu miloval ze všeho nejvíce.
8. 5. pád, např.: Občané, posloucháte mimořádnou rozhlasovou relaci. A nyní bych chtěl, soudruzi, připomenout ještě jednu věc.
9. Samostatné citoslovce a podobné výrazy, jestliže je za nimi ve výslovnosti zřetelná přestávka, např.: Ach, jak je mi tu blaze! Brr, to je zima!
10. Vsuvka, např.: To jsem vám, pokud si vzpomínám, již dávno řekl.

Čárka se nepíše:

1. Jsou-li stejnorodé větné členy spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či s významem slučovacím.
2. V ustálených spojeních, např.: staří mladí, hory doly, zuby nehty, křížem krážem, volky nevolky, čím dál tím více, pět šest lidí (přišlo) apod.
3. Mezi přívlastky postupně rozvíjejícími (nemůžeme mezi ně vložit spojku a), např.: Zazněly naše krásné lidové písně.
4. Před (ani za) přívlastek těsný, tj. takový, který nemůžeme vynechat, aniž by se změnil smysl věty, např.: Zásady vyslovené na sjezdu se už plní. Předpisy potřebné k provedení tohoto zákona vydá vláda.
5. Mezi příslovečná určení, která nejsou souřadně spojena, např.: Letos v dubnu. V Praze dne 1. září 2017.
6. Před přirovnávacími spojkami jako, jakožto, než, uvozují-li jen větný člen (nikoli celou větu), např.: Choval ji jako oko v hlavě. Přišel s. Nový jakožto zástupce hlavní správy. Jsi starší než já. Ale: Jsi starší, než jsem si myslil.
7. Před spojkami vyjadřujícími totožnost (aneb, čili, neboli), např.: Báseň výpravná neboli epická.
8. Za nesamostatnými citoslovci a citoslovci majícími platnost větného členu, za holým přechodníkem, např.: Ach táto, tatíčku! Hop do vody! Ukloniv se odešel. Líbala ji plačíc.

45. Pořádek slov

Tisk, rozhlas a televize jsou důležitými prostředky šíření kultury v našem národním životě.
Důležitými prostředky při šíření kultury v našem národním životě je tisk, rozhlas a televize.
Při šíření kultury v našem národním životě jsou tisk, rozhlas a televize důležitými prostředky.
Tyto věty ukazují, že slova ve větě můžete seřadit různě podle toho, co chceme zdůraznit. Způsob, jakým za sebou řadíme slova ve větě, se nazývá pořádek slov. Tento pořádek je v češtině pružný, nikoli však libovolný.

A. Je určován především stránkou významovou. Ta je pro pořádek slov nejdůležitější. Ve větě rozlišujeme to, co je známé, od toho, co je nové, co tvoří jádro sdělení.

V klidných větách oznamovacích, v klidném, nevzrušeném vypravování bývá jádro sdělení na konci věty. Tohoto pořádku slov užíváme též pro zdůraznění. Chceme-li některé slovo zdůraznit, klademe je na konec věty. Často bývá východiskem podmět, jádrem sdělení přísudek (Přítel mi půjčil zajímavou knihu). Nemusí tomu tak být vždy (Přišel mi naproti můj přítel).
V souvislém textu navazují na sebe věty tak, že následující věta vychází z toho, co bylo v předcházející větě jádrem sdělení. (Mapu musíme před použitím v terénu orientovat. Orientovat mapu znamená postavit ji tak, aby horní strana byla obrácena k severu.)
Ve větách citově zabarvených bývá pořádek slov obrácený (Zajímavou knihu jsem si přečetl. Doma zůstaneš).

B. Na pořádek slov působí dále mluvnická stavba věty. Některé větné členy mají ve větě obvyklé nebo ustálené místo.
Přívlastek shodný stojí zpravidla před podstatným jménem (dobrý člověk, pětiletý kluk). Za podstatné jméno jej klademe, je-li rozvitý (vagóny plně naložené uhlím), je-li na něm důraz ( byly to činy vinikající) nebo v odborných výrazech (sůl kamenná, kočka divoká).
Přívlastek neshodný stává zpravidla za svým podstatným jménem (plán Prahy).
Přístavek stojí obvykle za podstatným jménem, které určuje (Alois Jirásek, rodák z Hronova).

C. Na pořádek slov mají vliv i zřetele rytmické. Příklonky se kladou zpravidla za první přízvučný větný člen; ve větách vedlejších stojí příklonky hned za výrazem spojovacím, tj. za spojkou, za vztažným zájmenem nebo za vztažným příslovcem (všichni se sešli; že se vrátili; aby mu dal; kteří se sešli; kde se dobře vaří). Přímo za spojkami a, i, ale, avšak, kdežto se příklonky nekladou (ale nekupuje si; avšak podivil se).

43. Odchylky od pravidelné stavby větné

1. Přihodilo se to, vzpomínám si dobře, právě před rokem.
Věta vzpomínám si dobře je volně vložena do věty Přihodilo se to právě před rokem. Obsahově s touto větou souvisí, ale není závislá na žádném její větném členu. Je to vsuvka. V řeči bývá oddělena krátkými pauzami, v písmu čárkami, pomlčkami, někdy závorkami.
Některé vsuvky, zpravidla vyjádřené jedním slovem, čárkami neoddělujeme, např. Přihodilo se to myslím před rokem. Přijdu k vám možná za týden.

2. Petře, jak se ti to líbí? Dejme se do práce, kamarádi!
S větou obsahově souvisí oslovení, ale není jejím větným členem. Je zpravidla vyjádřeno 5. pádem. Může stát zcela samostatně a je větou jednočlennou. Oslovení může stát na začátku, uprostřed nebo na konci věty. V řeči pronášíme oslovení zvýšeným hlasem, v písmu je oddělujeme čárkami.

3. Haló, slyšíte? Jemináčku, já bych to spořádal!
Také citoslovce není zpravidla větným členem a oddělujeme je obvykle čárkou.

4. Matka, ta se dětem obětovala. – A Smetanovu hudbu, tu zná každý Čech. – O vánocích, to jsme byli na horách. – To byla jeho touha, podívat se k moři.
Pro zdůraznění může stát některý větný člen mimo větu. Stojí častěji před větou, někdy za ní. Je to samostatný větný člen. Ve větě se k tomuto členu odkazuje zpravidla ukazovacím zájmenem ten. Samostatný větný člen se v řeči mluvené odděluje přestávkou, v písmu čárkou.

5. „Kam jdeš?“ „Domů.“ „Proč tak brzy?“ „Je už pozdě.“ „Pozdě? Ale kde! Není.“
V běžné hovorové řeči užíváme často vět, v nichž je vynechán některý důležitý větný člen, zpravidla holý přísudek. Smysl vět chápeme z větné souvislosti, ze situace. To jsou věty neúplné. Vyskytují se často v odpovědích na otázky.
Poznámka: Věty s nevyjádřeným podmětem (Přijdu hned. Kam jdeš?) nejsou věty neúplné.

42. Věty dvojčlenné a jednočlenné

Domorodí lovci + netrpělivě čekali.
část podmětová + část přísudková
Věta, kterou můžeme rozčlenit na část podmětovou a část přísudkovou, je věta dvojčlenná.

Bylo parno.
V křoví za rákosím zapraskalo.
Napjaté očekávání.
Ale v tom prásk!
Tyto věty nemůžeme rozčlenit na část podmětovou a přísudkovou. Jsou to věty jednočlenné.

Mohou být holé (Bylo parno. Prší.) nebo rozvité (Po chvíli bylo vidět plížícího se tygra. Bylo mu v tom zabráněno tyčí.)
Jejich základem může být určitý tvar slovesný, např.: V křoví za rákosím zapraskalo. Sněží. Stýská se mi. (věty slovesné), podstatné nebo přídavné jméno, např.: Napjaté očekávání. Jak namáhavé a nesnadné (věty jmenné) nebo citoslovce, např.: V tom prásk! Třesk! Ach! (věty citoslovečné). Někdy bývá jejich základem infinitiv (Jak uniknout? Teď jen rychle vytáhnout šelmu do vzduchu) nebo příslovce (Teď! Opatrně dozadu).

Jednočlenné věty slovesné vyjadřují zpravidla přírodní jevy (Hřmí), stavy duševní (Stýská se mi) nebo tělesné (Píchá ho v rameni).

Jednočlenné věty jmenné jsou nejčastěji nápisy (Východ z nouze), názvy knih (Jiráskovo Bratrstvo), označení ulic (Národní třída), titulky v novinách (Telegramy ze světa), zvolání (Přátelé!), adresy apod.

Poznámka:
1. Věty s nevyjádřeným podmětem (Přišli včas) nebo s neurčitým podmětem (Hlásili to v rádiu) jsou věty dvojčlenné.
2. Věty Ono prší. To prší apod. jsou věty jednočlenné. Slova to, ono nejsou podmětem, nýbrž vyjadřují jen citové zabarvení věty (údiv, překvapení, zklamání apod.).

41 Příslovečné určení

Budovy se skrývají uprostřed zeleně. (kde?)
Letadlo potom zamířilo na severovýchod. (kdy? kam?)
Letadlo jemně dosedá. (jak?)
Letadlo zakrouží na pozdrav. (za jakým účelem?)
Přes tropické vedro proudí chladný vzduch. (i v kterém případě proudí?)
Význam sloves můžeme přesněji určit tím, že označíme vnější okolnosti, např. místo (se skrývají uprostřed zeleně), čas (potom zamířilo), způsob (jemně dosedá), míru (silně pálí), účel (zakrouží na pozdrav) apod. Závislost těchto členů na slovese není vyjádřena ani shodou, ani řízeností. Takovýmto větným členům říkáme příslovečné určení.
Letadlem proudí příjemný, téměř chladný vzduch.
Náčelník letiště mluví dokonale česky.
Příslovečné určení může rozvíjet také přídavné jméno (chadný) nebo příslovce (česky). Příslovečné určení bývá nejčastěji vyjádřeno příslovcem (ještě, tam, téměř, dokonale, česky) nebo podstatným jménem, často v předložkovém pádě (letadlem proudí, dosedá na letišti).
Podle toho, které vnější okolnosti a vztahy příslovečné určení vyjadřuje, rozlišujeme příslovečné určení místa (na otázku kde, odkud, kudy, kam), času (kdy, odkdy, jak dlouho, jak často), způsobu a míry (jak, jakým způsobem, do jaké míry), příčiny (proč) (Pohnutím nemohl ani promluvit), účelu (za jakým účelem), podmínky (Při dobré snaze dosáhneme svého cíle) a přípustky (Přes tropické vedro proudí letadlem chladný vzduch).
Může být holé (potom zamíří), rozvité (mluví dokonale česky) nebo několikanásobné (pálí shora i zdola).
Kterýkoli větný člen může tedy být několikanásobný. Poměr mezi jeho jednotlivými členy může být slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, důsledkový, zřídka příčinný. Spojky a spojovací výrazy jsou stejné jako v souvětí souřadném.

40. Doplněk

Doplněk je větný člen určující vlastnost, kterou má podstatné jméno za určitého děje: Hajná stanula na zápraží udivena. Shoduje se s ním v rodě, čísle a pádě.
Jestliže se doplněk shoduje s podstatným nebo jiným jménem, k němuž se vztahuje, je to doplněk shodný (stanula udivena). Kdybychom změnili pořádek slov ve větě a řekli Udivená hajná stanula na zápraží, bylo by slovo udivená přívlastkem.
Přívlastek rozvíjí podstatné jméno bezprostředně (udivená hajná), doplněk je rozvíjí prostřednictvím slovesa (stanula udivena). Ve větě Zběhala louku skoro celou se shodný doplněk vztahuje k podstatnému jménu v předmětu. Ve větě Hajný nazýval její upravování různých lektvarů čarováním je doplněk čarováním v jiném pádě (7. p.). Je to doplněk neshodný. Bývá nejčastěji v 7. pádě.
Doplněk bývá vyjádřen přídavným jménem (kde je to možné, je v tvaru jmenném: stanula udivena), podstatným jménem (nazýval čarováním), zájmenem (udělal to sám), číslovkou (rozkvetou první) nebo neurčitkem (slyšel skřivánka jásat). Ptáme se na něj tázacími zájmeny jak? jaký? za koho? zač? kým? čím? apod. se slovesem a příslušným jménem. Doplněk vyjadřuje vlastnost, kterou má jméno zpravidla jen za jistého děje nebo která se mu tím dějem přisuzuje.
Doplněk může být holý (stanula udivena), rozvitý (zběhala louku skoro celou) nebo několikanásobný (vrátila se spokojená a šťastna).
Další příklady doplňku: Otec seděl zamyšlen. Šaty máš zmačkané. Máte to připraveno? Kolega Novák byl zvolen vedoucím. Doběhla do cíle jako první. Otec se vyučil soustružníkem.

39. Přívlastek a přístavek

Větný člen, který rozvíjí podstatné jméno (a přesněji vymezuje jeho význam), se nazývá přívlastek. Ptáme se naň tázacími zájmeny jaký? který? čí?
Přívlastky, které se shodují se svými členy řídícími v pádě, čísle a rodě jsou přívlastky shodné. Shodný přívlastek stojí zpravidla před postatným jménem (Lidstvo je jednotného původu). Pro zdůraznění však někdy klademe shodný přívlastek za podstatné jméno. (Lidstvo je původu jednotného.) V odborných názvech (sůl kamenná) a v některých názvech starobylých (Univerzita Karlova) bývá shodný přívlastek rovněž za svým členem řídícím.
Přívlastky, které se neshodují se svým členem řídícím jsou přívlastky neshodné. Jsou vyjádřeny podstatným jménem a stojí zpravidla za svým členem řídícím.
Přívlastek bývá nejčastěji vyjádřen přídavným jménem (malý, vědeckou, Hrdličkův), ale také zájmenem (svou činnost, tento názor), číslovkou (druhá stránka) nebo podstatným jménem (práce v továrně). Někdy bývá přívlastkem i příslovce (cesta domů) nebo infinitiv (snaha udělat, přání vykonat).
Přívlastek může být holý (celá rodina), rozvitý (úžasně pilný vědec) nebo několikanásobný (vynikajícím a vyhlášeným antropologem; nová, neméně vysilující práce; teorie o nadřazenosti a podřazenosti).
Členy několikanásobného přívlastku oddělujeme čárkou, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či ve významu slučovacím. Existují ještě přívlastky postupně rozvíjející (po nedlouhé lékařské praxi, Tento Hrdličkův názor), které neoddělujeme čárkou. (Nemůžeme mezi ně vložit spojku a.)
Někdy může být jedno podstatné jméno bohatě rozvito různými přívlastky. Přívlastky jako sestra Božena, spisovatel Olbracht jsou přívlastky shodné.
Cesta vedoucí údolím byla zatarasena. Přívlastek vedoucí údolím zpřesňuje význam podstatného jména cesta. Tento přívlastek nemůže být z věty vypuštěn, protože by se smysl věty změni. Takovému přívlastku říkáme přívlastek těsný a nikdy jej neoddělujeme čárkami. Naproti tomu ve větách Rozvodněná řeka, unášející zbytky lidských obydlí, prudce se valila údolím; Letadla, spojující nejvzdálenější místa na světě, jsou nejmodernějším dopravním prostředkem. můžeme přívlastky unášející zbytky lidských obydlí, resp. spojující nejvzdálenější místa na světě vynechat, aniž se podstatně změní smysl věty. Je to přívlastek volný. Oddělujeme jej čárkami.
Přístavek je shodný přívlastek vyjádřený podstatným jménem: Alois Jirásek, rodák z Hronova, je náš nejvýznamnější spisovatel historických románů a povídek. Přístavek je obyčejně rozvitý a dodatečně blíže určuje větný člen, ke kterému je volně přistaven. V písmu jej oddělujeme čárkami.

38. Předmět

Rozvíjející větný člen, který je závislý na slovese nebo na přídavném jméně a je jím řízen, se nazývá předmět. Předmět může být ve všech pádech (bez předložky nebo s předložkou) mimo 1. a 5. pád. Tážeme se naň proto příslušnými pádovými otázkami. Bývá vyjádřen nejčastěji podstatným jménem (našel odpověď, bude mít tvar) nebo zájmenem (ho trápil, co potřebují), někdy infinitivem (schopen dosáhnout). Vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterou slovesný děj přímo zasahuje nebo které se přímo týká. Předmět může být holý (navrhl letadlo, zabýval se myšlenkou), rozvitý (nemyslil na fantastický román, zkoušel nejvýhodnější tvary letadel) nebo několikanásobný (obíral se vědou a technikou, řešil možnosti a předpoklady). Na jednom slovese mohou být závislé dva předměty, např. Přítel mi podal ruku.

37. Několikanásobný podmět. Shoda přísudku s několikanásobným podmětem

Pracovníci a pracovnice Domu dětí v Praze zorganizovali příjemné a užitečné akce pro pět tisíc chlapců a děvčat. V podmětu pracovníci a pracovnice nejsou podstatná jména na sobě závislá, jsou rovnocenná, každé by mohlo být samo o sobě podmětem. Takto složenému podmětu říkáme několikanásobný podmět. Jednotlivé členy několikanásobného podmětu mohou být holé (chlapci a děvčata putovali) nebo rozvité (hornaté terény v okolí Kysaku a oblasti Herlan, ba i Slovenský ráj a Dukelská trasa byly cílem jejich výletů). Bývají nejčastěji spojeny v poměru slučovacím, ale mohou být i v poměru jiném, např. stupňovacím (hornaté terény v okolí Kysaku a oblasti Herlan, ba i Slovenský ráj a Dukelská trasa) apod.
Jednotlivé členy oddělujeme čárkou, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, anebo, či ve významu prostě slučovacím. Několikanásobný podmět může být složen z podstatných jmen různého rodu a u rodu mužského také různé životnosti.
Shoda přísudku s několikanásobným podmětem se řídí těmito pravidly:
Je-li aspoň jeden člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného a stojí-li přísudek za podmětem, je v příčestí a v přídavném jméně koncovka měkké -i:
Pracovníci a pracovnice Domu dětí v Praze zorganizovali... Jeden turista a dvě turistky šli lesní cestou. Lidé a stroje pracovali ve dne v noci.
Není-li žádný člen několikanásobného podmětu rodu mužského životného a stojí-li přísudek za podmětem, je v příčestí tvrdé -y:
Ulice a náměstí se naplnily davy lidí. Domy a zahrady byly udržovány ve vzorném pořádku. Slepice a kuřata se procházely po dvoře.
Stojí-li přísudek před podmětem, bývá shoda také podle rodu prvního (tedy nejbližšího) členu několikanásobného podmětu:
Na ukončení prázdnin se sešly (nebo sešli) turistky a turisté. Ve dne v noci pracovaly (nebo pracovali) stroje i lidé. Do okolí putovala (nebo putovali) děvčata a chlapci. Je tedy možno v některých případech užít obojího způsobu; ovšem v případech jako Na ukončení prázdnin se sešli turisté a turistky může být příčestí jen s koncovkou -i.
Jsou-li všechna podstatná jména několikanásobného podmětu složeného z podstatných jmen různého rodu a životnosti v čísle jednotném, je přísudek stojící za podmětem v čísle množném a má v příčestí a v přídavném jméně koncovku měkké -i:
Jeden programátor a jedna asistentka byli odměněni za vynikající práci. Jezdec i stroj obstáli v závodě. Lyžař, lyžařka a jejich dítě vešli do chaty. Syn i dcera jsou již samostatní.
Stojí-li přísudek před podmětem, bývá obvykle v čísle jednotném a shoduje se s prvním podstatným jménem několikanásobného podmětu:
V závodě obstál jezdec i stroj. Za vynikající práci byl odměněn jeden programátor a jedna asistentka. Do chaty vešel lyžař, lyžařka a jejich dítě.
Je-li několikanásobný podmět složen z jmen rodu středního a aspoň jedno z nich je v čísle jednotném, je v přísudku -y:
Hříbě a kůzle skákaly. Hříbě a kůzlata skákaly. (Ovšem: Hříbata a kůzlata skákala.)
Je-li v několikanásobném podmětu podstatné jméno označující množství živých bytostí (lid, národ, rodina, příbuzenstvo apod.), může být v přísudku tvrdé -y (tj. mluvnická shoda podle jména neživotného) nebo měkké -i (tzv. shoda podle smyslu): Sestra a její rodina ho přivítaly (nebo přivítali) velmi srdečně. Shoda podle smyslu bývá ve větách, které následují po větě s výrazy označujícími množství, jako skupina, řada, tisíc, tisíce, masa, zástup apod., ve spojení s 2. p. množ. čísla. Ve větách s těmito výrazy je ovšem shoda mluvnická: Skupina turistů vešla do zámeckého nádvoří, aby si prohlédla (nebo prohlédli) krásné nástěnné malby. Tisíce lidí přišlo (nebo přišly), aby zhlédli (nebo zhlédly) toto sportovní utkání.

Názvy kláves

Názvy kláves jsou popisovány velkými písmeny. Výjimkou je pouze grafické uživatelské rozhraní, kde z důvodů nedostatku místa používáme „štíhlejší“ variantu (např. Ctrl místo CTRL). V kombinaci kláves jsou jednotlivé názvy kláves spojeny znaménkem „+“ (ALT+F4). Názvy kláves neskloňujeme, používáme je vždy se slovem „klávesa“ (Potvrďte stisknutím klávesy ENTER.). Vyskytne-li se kombinace klávesy a znaménka, používáme pro znaménko slovo, nikoli značku (např. CTRL+PLUS nikoli CTRL++). Příklady názvů jednotlivých kláves: Alt - ALT, Backspace - BACKSPACE, Break - BREAK, Caps Lock - CAPS LOCK, Ctrl - CTRL, Del - DEL, (down arrow) - klávesa ŠIPKA DOLŮ, End - END, Enter - ENTER, Esc - ESC, Home - HOME, Ins - INS, (left arrow) - klávesa ŠIPKA VLEVO, Num Lock - NUM LOCK, Pause - PAUSE, Pgdn - PGDN, PgUp - PGUP, (right arrow) - klávesa ŠIPKA VPRAVO, Sroll Lock - SCROLL LOCK, Shift - SHIFT, Space Bar - MEZERNÍK, Tab - TAB nebo TABULÁTOR, (up arrow) - klávesa ŠIPKA NAHORU.

36. Shoda přísudku s podmětem

Přísudek se s podmětem shoduje v osobě, čísle a rodě (motory zaburácely, křídla se zatřpytila, posádka je připravena, místa byla vyhrazena). Je-li podmět v čísle množném, je v přísudku v příčestí minulém a trpném:

• rodu mužského životného - i (cestující nastoupili)
• rodu mužského neživotného - y (motory zaburácely)
• rodu ženského - y (letušky vstoupily)
• rodu středního - a (křídla se zatřpytila, místa byla obsazena)

Není-li podmět vyjádřen a není-li zřejmý z větné souvislosti, je shoda podle rodu mužského životného (Přišli včas. Hlásili to v rádiu). Časté problémy při překladu činí shoda podmětu v množném čísle středního rodu. Týká se to hlavně jednoho z nejpoužívanějších termínů, a to termínů okno a data. Např.: okna (data) byla nikoli okna (data) byly.

35. Podmět a přísudek, věta holá, věta rozvitá

Podmět vyjadřuje původce nebo nositele činnosti, stavu nebo vlastnosti (Programátoři pracují. Prázdniny končí. Počasí bude příznivé.) Tážeme se na něj otázkou 1. pádu kdo? co? a určitým slovesem. Bývá nejčastěji vyjádřen podstatným jménem, ale může být vyjádřen kterýmkoli druhem slov (Mladší pracují na poli. Dokončit kontrolu je důležité. Někdo to rád horké). Někdy podmět není vyjádřen. Vyrozumívá se z větné souvislosti nebo z tvaru slovesa (a plně využívají počítače) nebo je všeobecný (Hlásili to v rádiu).
Přísudek vyjadřuje co podmět dělá (Programátoři pracují. Prázdniny končí. Počasí bude příznivé). Je zpravidla vyjádřen určitým tvarem slovesným (pracují, končí). Takový přísudek se nazývá slovesný. Ve větách jako Počasí bude příznivé, Bratr je programátorem, Čas jsou peníze spojují tvary slovesa být podmět s přísudkem, jsou sponou. Přísudek je v takových větách vyjádřen jménem a nazývá se jmenný. Jmenný přísudek je někdy beze spony, např. Vstup volný. Sponovým slovesem může být i sloveso stát se, stávat se (Jeho chování se stalo podezřelým). Po sponě být je přídavné jméno v přísudku vždy v 1. pádě (Počasí bude příznivé). Podstatné jméno je v 1. pádě, vyjadřujeme-li vlastnost trvalou (Letadlo je moderní dopravní prostředek), v 7. pádě, vyjadřujeme-li vlastnost získanou nebo přechodnou (Jeho syn byl manažerem). Po sponě stát se bývá podstatné i přídavné jméno obvykle v 7. pádě. V případech jako Matka je na venkově (= žije, bydlí apod.) nejde o sponu; tvar slovesa být je tu holým přísudkem.
Ve větě Programátoři pracují je jen základní skladební dvojice. Věta, která obsahuje jen základní skladební dvojici, je věta holá. Podmět vyjádřený jediným větným členem je podmět holý. Podobně přísudek vyjádřený jediným větným členem je přísudek holý. Holé větné členy bývají zpravidla vyjádřeny jedním slovem. Za holý větný člen pokládáme sponu se jménem v přísudku (Počasí bude příznivé), předložku se jménem (v počítači), složené tvary slovesné (byl bych přišel), zvratná slovesa (se zúčastní), vazby pomocných sloves chtít, mít, moci, musit, smět s infinitivem (chce pracovat, musí jít).
Ve větě Všichni odborníci znají dobře své úkoly tvoří slovo všichni s podmětem pracovníci skladební dvojici, kde řídícím členem je podmět pracovníci, členem závislým je slovo všichni. Závislý člen blíže určuje, rozvíjí člen řídící. Podmět, na jehož základu závisí ještě jiný člen věty, je podmět rozvitý. Přísudek znají je (jako základ) rozvit větným členem dobře a větným členem úkoly. Je to přísudek rozvitý. Věta, v níž aspoň jeden ze základních členů je rozvitý, je věta rozvitá. Větné členy, které rozvíjejí jiné větné členy, nazývají se členy rozvíjející. Členy rozvíjející mohou být holé (všichni, dobře, úkoly) nebo rozvité (své úkoly). Větné členy, které rozvíjejí podmět, tvoří s ním část podmětovou, větné členy, které rozvíjejí přísudek, tvoří s ním část přísudkovou. Rozvíjející větné členy jsou předmět, přívlastek (a přístavek), doplněk a příslovečné určení.

34. Stavba věty jednoduché

Skladební dvojice, shoda a řízenost
Slova, která k sobě ve větě patří významem i mluvnicky tvoří skladební dvojice. Ve skladebních dvojicích se můžeme ptát jedním slovem na druhé. Slovo, jímž se ptáme, je řídící člen skladební dvojice. Druhý člen určuje přesněji význam členu řídícího, závisí na něm; proto se nazývá člen závislý. Závislost na členu řídícím je vyjádřena shodou (v osobě, čísle, rodě, životnosti, v pádě). Závislost na členu řídícím je vyjádřena řízeností. Členy skladebních dvojic jsou větnými členy. Členy skladebních dvojic nejsou spojky a částice - nejsou tedy ani větnými členy. Samostatnými členy skladebních dvojic nejsou ani předložky, pomocná slovesa chtít, mít, moci, musit, smět, sponová slovesa být, bývat, stát se, stávat se, pomocné sloveso být ve složených tvarech slovesných a zvratné zájmeno u zvratných sloves. Větným členem je teprve spojení předložky se jménem (v počítači), spojení pomocného slovesa s infinitivem slovesa významového (musel překládat), spona se jmenným přísudkem (otec je továrníkem, otec je pracovitý), složený tvar slovesný (přišel jsem, byl bych viděl) a sloveso zvratné (napil se, posteskl si).

Na začátek

Rozhodl jsem se začít si psát blog o své práci překladatele z angličtiny. Začínal jsem jako zaměstnanec překládáním softwaru. Nejdříve to byl překlad základních modulů Microsoft Great Plains verze 7.0 do češtiny. Později jsem překládal několik modulů informačního systému Karat do angličtiny. Od roku 2004 mám živnostenský list na překladatelskou a tlumočnickou činnost. V lednu roku 2005 jsem dostal první zakázku od agentury na překlad softwaru Oracle. Přitom jsem chodil do zaměstnání a věnoval se implementaci a správě podnikového informačního systému Navision. Druhá zakázka přišla až v únoru 2006 a týkala se nápovědy k aplikaci Microsoft Word. Následovaly další překlady. Od května 2006 se živím pouze překládáním.