48. Druhy vět vedlejších

Když Edison přijímal mladé muže do svých služeb (věta vedlejší), musili odpovědět na otázky obšírného dotazníku (věta hlavní). Ptáme se: kdy musili odpovědět? Vedlejší věta v tomto případě vyjadřuje příslovečné určení své věty řídící (Při přijímání do služeb musili odpovědět).

Edison chtěl vědět,
(koho) co chtěl vědět?

co uchazeči znají z dějepisu, ze zeměpisu, z národního hospodářství a kulturního života.

Věta vedlejší vyjadřuje v tomto případě předmět své věty řídící. Věta vedlejší může vyjadřovat kterýkoli člen své věty řídící. Podle toho rozeznáváme vedlejší věty podmětné, předmětné, přívlastkové, doplňkové a příslovečné (event. i přísudkové).

Věta podmětná vyjadřuje podmět věty řídící. Bývá připojena vztažným zájmenem kdo nebo co nebo spojkami že, aby apod., např.: Je pozoruhodné, že se poměrně málo otázek týkalo techniky a technologie. Kdo chce dosáhnout stejných výsledků, musí vynaložit veškeré úsilí. Není nutné, abys tam šel.

Věta předmětná vyjadřuje předmět věty řídící. Bývá připojena spojkami že, aby nebo vztažnými zájmeny nebo příslovci kdo, co, kde, kam apod., např.: Radiotelegrafista oznámil, že letadlo přistane v 11 hodin. Chtěl jsem vědět, kdo to udělal. Vždycky záleží na tom, jak se co dělá. Usilujeme o to, aby naše děti žily v míru.

Poznámka: V hlavních větách Usilujeme o to, záleží na tom, není „o to“, „na tom“ předmětem, nýbrž jen výrazem odkazujícím k větě vedlejší, která vyjadřuje předmět věty hlavní.

Věta přívlastková vyjadřuje přívlastek podstatného jména ve větě řídící. Bývá připojena vztažnými zájmeny kdo, co, jaký, který, čí, jenž nebo vztažnými příslovci kde, odkud, kudy, kam, kdy (věty vztažné) anebo spojkami že, aby, zda apod. (věty spojkové). Např.: Zjišťoval také činnosti, které jsou uchazečům nejmilejší. Hranol je tedy deska, kterou lze převrátit tlakem ruky. Babička neopustila své malé údolíčko, kde našla svůj domov. Víc a víc mu vcházela do krve jistota, že jeho pracovní úspěchy závisí na jeho píli.

Poznámka: 1. Někdy vztažná věta přívlastková nevyjadřuje vlastnost podstatného jména věty řídící, nýbrž děj, který se stal po ději věty řídící. Je to nepravá věta vztažná, např.: Setkal jsem se na nádraží s přítelem, kterého jsem srdečně přivítal (vhodněji: ...a srdečně jsem ho přivítal). Cizinec se obrátil na policistu stojícího na křižovatce, který mu ukázal cestu (vhodněji: ...a ten mu ukázal cestu).
2. Přívlastková věta stojí zpravidla hned za podstatným jménem, které rozvíjí. Proto je někdy vložena do věty hlavní, např.: Závodníci, kteří projeli cílovou páskou, byli bouřlivě pozdraveni. Je-li podstatné jméno rozvito neshodným přívlastkem, následuje vztažná věta po tomto přívlastku, např.: Závodníci z Německa, kteří projeli cílem první, byli bouřlivě pozdravováni. Pozdravili jsme se s náčelníkem tamějšího letiště, který uměl dobře česky.

Věta doplňková vyjadřuje doplněk věty řídící. Bývá připojena spojkami jak, kterak. Např.: Edison si chtěl představit uchazeče, jak si bude počínat při práci. Učeň pozoroval mistra, jak ošetřuje stroj. Díval jsem se na kluzák, jak krouží vysoko nad lesy. Petr si představoval Vaška, jak by si počínal na jeho místě.

Poznámka: Zřídka se vyskytuje věta přísudková, která vyjadřuje jmenný přísudek, zpravidla po sponě věty řídící, např.: Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala. Řeka byla, jako by ji postříbřil.

Věta příslovečná vyjadřuje příslovečné určení věty řídící. Rozeznáváme tyto druhy:

a) místní (bývá uvedena spojovacími výrazy kde, kam, kudy, odkud), např.: Kamkoli jsme přišli, všude nás vlídně přivítali. Vrátil se tam, odkud vyšel;

Poznámka: Ve větě Vrátil se tam není příslovce tam příslovečným určením, nýbrž jen výrazem, který odkazuje na vedlejší větu příslovečnou místní.

b) časová (bývá uvedena spojovacími výrazy až, když, jakmile, dříve než, sotvaže, zatímco, pokud, než), např.: Počkám na tebe, dokud nepřijdeš;

c) způsobová (bývá připojena spojovacími výrazy jako, jak, jak – tak, čím – tím, více – než, takže, že, aby apod.), např.: Udělal to lépe, než jsem předpokládal;

d) příčinná (vyjadřuje příčinu obsahu věty řídící; bývá připojena spojkami že, protože, poněvadž), např.: Rád jsem mu vyhověl, protože si to zasloužil;

Poznámka: Někdy taková věta nevyjadřuje příčinu, nýbrž jen odůvodnění (vysvětlení) domněnky vyjádřené větou řídící. (Bude asi pršet, protože vlaštovky létají nízko.) Mluvíme o větě důvodové.

e) účelová (vyjadřuje okolnost, ke které směřuje naše jednání; bývá připojena spojkou aby, např.: Činil tak, aby zjistil uchazečovo všeobecné vzdělání. Chodím do školy, abych rozšířil své vědomosti;

Poznámka: Někdy se větou účelovou nevyjadřuje účel, nýbrž děj, který následoval po ději věty řídící. Je to nepravá věta účelová, např.: Horská bystřina prudce stékala ze skály, aby se dole tříštila v bělostné krůpěje (= ...a dole se tříštila v bělostné krůpěje). V jiném vyjádření než obrazném je nevhodná, např.: Odešel, aby se za hodinu vrátil (lépe ...a za hodinu se vrátil).

f) podmínková (vyjadřuje podmínku, při níž může nastat děj věty řídící; bývá připojena spojkami -li, kdyby, jestliže, když), např.: Kdyby všichni lidé na světě měli dobrou vůli, nebylo by zhoubných válek. Když mi vyhovíš, uděláš mi radost;

g) přípustková (vyjadřuje okolnost, která je v rozporu s obsahem věty řídící; bývá připojena spojkami ač, ačkoli, třebas, třebaže, i když, i kdyby, byť, jakkoli), např.: Ačkoli se některé otázky zdály snadné, vyžadovaly rozumovou bystrost a rychlý úsudek. Ač byl stár, zastal ještě mnoho práce.

Poznámka: Podle spojky nelze vždy bezpečně určit druh věty vedlejší. Rozhodující je, který člen věty řídící závislá věta zastupuje. Řekl mu, aby to udělal (co mu řekl? věta předmětná); Vyslovil přání, aby to udělal (jaké přání? věta přívlastková); Přišel k nám, aby to spravil (za jakým účelem? věta účelová).