Překlady o karate

Úvodem
V překladatelské praxi jsem se kromě překladů týkajících se počítačového softwaru setkal také s překlady textů o svém oblíbeném karate. Jednalo se o překlady z angličtiny. Japonsky bohužel neumím, takže jsem odkázaný na literaturu vydanou v anglicky mluvících zemích, respektive přeloženou do angličtiny.

Vycházím z toho, že většina lidí, kteří se u nás věnují karate, neumí japonsky. Současně jsem si vědom toho, že v dnešním světě se spolu mohou setkávat karatisté z různých zemí nebo naši karatisté mohou číst blogy a weby karatistů z jiných zemí, zkrátka jsem si vědom mezinárodního kontextu.

Určitě nejsem jediný, kdo na vlastní kůži zažil úskalí překladu takového textu. Postupně jsem získal konkrétnější představu, jak by měl správný překlad článku o karate vypadat. Nejasnosti se týkaly především těchto bodů:

- zda používat český nebo anglický přepis japonštiny (viz. Český a anglický přepis japonštiny)
- zda používat uvozující slova (viz. Uvozující slova)
- zda používat pomlčky (viz. Používání pomlček)
- zda japonská slova nějak zvýraznit, popřípadě odlišit (viz. Kurzíva)
- zda používat důsledný překlad (viz. Absolutní překlad)

Český a anglický přepis japonštiny
V tomhle směru jsem si postupně udělal docela jasno a přikláním se k českému přepisu japonštiny. Z anglických přepisů je známý přepis Hepburnův a pak rómandži (angl. romanji), což je fonetický přepis japonštiny do angličtiny používaný Japonci. Setkávám se dnes a denně v různých českých knížkách věnovaných bojovým uměním s použitím anglického přepisu. Připomíná mi to, jako kdybychom název ruského válečného stroje přepisovali do češtiny jako „katyusha “ místo jednoduše „kaťuša “. Přiznám se, že tohle přirovnání jsem si vypůjčil a protože mi přijde trefné, tak je zde opakuji. Český text je určen českým čtenářům, a proto použití Hepburnova přepisu nebo rómandži není na místě. Angličan českou knížku stejně nebude číst a naučí-li se česky, potom mu počeštělý přepis japonštiny nebude činit velké potíže (za předpokladu, že vezme do ruky českou knížku o karate). Je to podle mého také otázka zdravého sebevědomí českých překladatelů a také pokušení podlehnout velkému tlaku, kterému je čeština vystavena ze strany angličtiny, respektive kterému jsou Češi vystaveni ze strany anglicky mluvícího zbytku světa. Samozřejmě, nejsme-li vystudovanými překladateli z japonštiny, tak se pravděpodobně tu a tam dopustíme v českém přepisu chyby, ale je to stále přijatelnější, než text, který se hemží zenkutsu-dachi, gyaku-zuki, hachiji-dachi, kokutsu-dachi, kyu, yoi, yame, jion apod. Když už jsme u názvů kat, tak zde bych snad v jediném případě uvažoval o zachování anglického přepisu. Je to prostě název, který se na celém světě používá a je do značné míry zažitý – bez ohledu na to, že z hlediska českého přepisu není správný, ale takových slov je v češtině mnohem více. Jen v oblasti softwaru je jich obrovské množství a stále jich přibývá.

Uvozující slova
Osobně se přikláním k používání uvozujících slov, i když jejich použití nesmí být dogmatické. Je lépe napsat „zaujměte postoj zenkucu-dači“, protože začínajícímu čtenáři usnadním pochopení, o co jde. Řeknu mu rovnou, že se jedná o postoj. Čtenář, který je na japonské výrazy zvyklý, to přejde automaticky, ale věřím, že začátečník takovou informaci ocení. Pokyn „zaujměte zenkucu-dači“ může začátečníka splést. Jedná se o postoj, nebo je to kryt? Uvedený příklad je triviální, ale co třeba gjaku-hanmi? Záleží, komu je text určen. U zkušenějších čtenářů může přehnané používání uvozujících slov postoj, úder, kryt, kop atd. působit rušivě. Je to na úvaze překladatele, jak si s tím poradí. Možná platí, že méně je někdy více, ale rozhodně jsem proti tomu uvozovací slova vynechávat úplně.

Používání pomlček
I když v českém přepisu japonských termínů týkajících se karate podle mého názoru není nutné rozdělovat jednotlivá slova pomlčkou, může pomlčka usnadnit začátečníkům orientaci v japonských výrazech, kterými se to v textech o karate jen hemží. Z toho důvodu se přikláním k používání pomlčky. Můžeme tedy napsat zenkucudači i zenkucu-dači, ale druhý způsob je podle mého přehlednější. Riskujeme, že v českém přepisu se to bude pomlčkami jen hemžit (např. čúdan-soto-mawaši-kencui-uči), nebo naopak někde bude pomlčka chybět, protože přesně nevíme, z kolika slov se japonský termín skládá (např. kara-te nebo karate, neko-aši-dači nebo nekoaši-dači). Kvůli přehlednosti bych doporučoval pomlčky používat tak, jak se používají v Hepburnově přepisu.

Kurzíva
Také hodně pomáhá, pokud slova převzatá z japonštiny napíšeme kurzívou. Na první pohled je jasné, že se jedná o výraz, který se běžně mezi karatisty používá v japonštině. Čtenář si takové výrazy může rychleji osvojit; zkrátka zvykne si na to, že se většinou nepřekládají.

Absolutní překlad
Mám tím na mysli: úplně se vyhnout japonštině a místo zenkucu-dači psát přední postoj, místo oi-cuki psát stejnostranný přímý úder atd. Tady bych viděl argument pro použití japonských termínů především v tom, že dnešní karatisté mají možnost setkávat se s kolegy ze zahraničí, mohou číst jejich weby atd. Pokud nebudou znát běžně používané výrazy, budou při kontaktu s cizinci nebo s cizím textem v nevýhodě. Důsledný překlad je vlastně druhý extrém, kterému bych se doporučoval vyhnout. Zkusili to jiní (měli k tomu různé důvody), a nakonec se vrátili k používání japonských výrazů, protože to ke karate prostě patří.