48. Druhy vět vedlejších

Když Edison přijímal mladé muže do svých služeb (věta vedlejší), musili odpovědět na otázky obšírného dotazníku (věta hlavní). Ptáme se: kdy musili odpovědět? Vedlejší věta v tomto případě vyjadřuje příslovečné určení své věty řídící (Při přijímání do služeb musili odpovědět).

Edison chtěl vědět,
(koho) co chtěl vědět?

co uchazeči znají z dějepisu, ze zeměpisu, z národního hospodářství a kulturního života.

Věta vedlejší vyjadřuje v tomto případě předmět své věty řídící. Věta vedlejší může vyjadřovat kterýkoli člen své věty řídící. Podle toho rozeznáváme vedlejší věty podmětné, předmětné, přívlastkové, doplňkové a příslovečné (event. i přísudkové).

Věta podmětná vyjadřuje podmět věty řídící. Bývá připojena vztažným zájmenem kdo nebo co nebo spojkami že, aby apod., např.: Je pozoruhodné, že se poměrně málo otázek týkalo techniky a technologie. Kdo chce dosáhnout stejných výsledků, musí vynaložit veškeré úsilí. Není nutné, abys tam šel.

Věta předmětná vyjadřuje předmět věty řídící. Bývá připojena spojkami že, aby nebo vztažnými zájmeny nebo příslovci kdo, co, kde, kam apod., např.: Radiotelegrafista oznámil, že letadlo přistane v 11 hodin. Chtěl jsem vědět, kdo to udělal. Vždycky záleží na tom, jak se co dělá. Usilujeme o to, aby naše děti žily v míru.

Poznámka: V hlavních větách Usilujeme o to, záleží na tom, není „o to“, „na tom“ předmětem, nýbrž jen výrazem odkazujícím k větě vedlejší, která vyjadřuje předmět věty hlavní.

Věta přívlastková vyjadřuje přívlastek podstatného jména ve větě řídící. Bývá připojena vztažnými zájmeny kdo, co, jaký, který, čí, jenž nebo vztažnými příslovci kde, odkud, kudy, kam, kdy (věty vztažné) anebo spojkami že, aby, zda apod. (věty spojkové). Např.: Zjišťoval také činnosti, které jsou uchazečům nejmilejší. Hranol je tedy deska, kterou lze převrátit tlakem ruky. Babička neopustila své malé údolíčko, kde našla svůj domov. Víc a víc mu vcházela do krve jistota, že jeho pracovní úspěchy závisí na jeho píli.

Poznámka: 1. Někdy vztažná věta přívlastková nevyjadřuje vlastnost podstatného jména věty řídící, nýbrž děj, který se stal po ději věty řídící. Je to nepravá věta vztažná, např.: Setkal jsem se na nádraží s přítelem, kterého jsem srdečně přivítal (vhodněji: ...a srdečně jsem ho přivítal). Cizinec se obrátil na policistu stojícího na křižovatce, který mu ukázal cestu (vhodněji: ...a ten mu ukázal cestu).
2. Přívlastková věta stojí zpravidla hned za podstatným jménem, které rozvíjí. Proto je někdy vložena do věty hlavní, např.: Závodníci, kteří projeli cílovou páskou, byli bouřlivě pozdraveni. Je-li podstatné jméno rozvito neshodným přívlastkem, následuje vztažná věta po tomto přívlastku, např.: Závodníci z Německa, kteří projeli cílem první, byli bouřlivě pozdravováni. Pozdravili jsme se s náčelníkem tamějšího letiště, který uměl dobře česky.

Věta doplňková vyjadřuje doplněk věty řídící. Bývá připojena spojkami jak, kterak. Např.: Edison si chtěl představit uchazeče, jak si bude počínat při práci. Učeň pozoroval mistra, jak ošetřuje stroj. Díval jsem se na kluzák, jak krouží vysoko nad lesy. Petr si představoval Vaška, jak by si počínal na jeho místě.

Poznámka: Zřídka se vyskytuje věta přísudková, která vyjadřuje jmenný přísudek, zpravidla po sponě věty řídící, např.: Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala. Řeka byla, jako by ji postříbřil.

Věta příslovečná vyjadřuje příslovečné určení věty řídící. Rozeznáváme tyto druhy:

a) místní (bývá uvedena spojovacími výrazy kde, kam, kudy, odkud), např.: Kamkoli jsme přišli, všude nás vlídně přivítali. Vrátil se tam, odkud vyšel;

Poznámka: Ve větě Vrátil se tam není příslovce tam příslovečným určením, nýbrž jen výrazem, který odkazuje na vedlejší větu příslovečnou místní.

b) časová (bývá uvedena spojovacími výrazy až, když, jakmile, dříve než, sotvaže, zatímco, pokud, než), např.: Počkám na tebe, dokud nepřijdeš;

c) způsobová (bývá připojena spojovacími výrazy jako, jak, jak – tak, čím – tím, více – než, takže, že, aby apod.), např.: Udělal to lépe, než jsem předpokládal;

d) příčinná (vyjadřuje příčinu obsahu věty řídící; bývá připojena spojkami že, protože, poněvadž), např.: Rád jsem mu vyhověl, protože si to zasloužil;

Poznámka: Někdy taková věta nevyjadřuje příčinu, nýbrž jen odůvodnění (vysvětlení) domněnky vyjádřené větou řídící. (Bude asi pršet, protože vlaštovky létají nízko.) Mluvíme o větě důvodové.

e) účelová (vyjadřuje okolnost, ke které směřuje naše jednání; bývá připojena spojkou aby, např.: Činil tak, aby zjistil uchazečovo všeobecné vzdělání. Chodím do školy, abych rozšířil své vědomosti;

Poznámka: Někdy se větou účelovou nevyjadřuje účel, nýbrž děj, který následoval po ději věty řídící. Je to nepravá věta účelová, např.: Horská bystřina prudce stékala ze skály, aby se dole tříštila v bělostné krůpěje (= ...a dole se tříštila v bělostné krůpěje). V jiném vyjádření než obrazném je nevhodná, např.: Odešel, aby se za hodinu vrátil (lépe ...a za hodinu se vrátil).

f) podmínková (vyjadřuje podmínku, při níž může nastat děj věty řídící; bývá připojena spojkami -li, kdyby, jestliže, když), např.: Kdyby všichni lidé na světě měli dobrou vůli, nebylo by zhoubných válek. Když mi vyhovíš, uděláš mi radost;

g) přípustková (vyjadřuje okolnost, která je v rozporu s obsahem věty řídící; bývá připojena spojkami ač, ačkoli, třebas, třebaže, i když, i kdyby, byť, jakkoli), např.: Ačkoli se některé otázky zdály snadné, vyžadovaly rozumovou bystrost a rychlý úsudek. Ač byl stár, zastal ještě mnoho práce.

Poznámka: Podle spojky nelze vždy bezpečně určit druh věty vedlejší. Rozhodující je, který člen věty řídící závislá věta zastupuje. Řekl mu, aby to udělal (co mu řekl? věta předmětná); Vyslovil přání, aby to udělal (jaké přání? věta přívlastková); Přišel k nám, aby to spravil (za jakým účelem? věta účelová).

47. Souvětí podřadné a souřadné

Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu a prováděl malé opravy tu a tam.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
V uvedených příkladech jsou věty spojeny v jeden vyšší celek, v souvětí. Souvětí je větný celek složený ze dvou nebo několika vět.

A. To byl čas, jaký? věta hlavní (řídící)
kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi. věta vedlejší (závislá)

Doma se ukázal, kdy?
jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně.

Věta kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi je závislá na větě To byl čas. Vyjadřuje její přívlastek. Věta jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně je závislá na větě Doma se ukázal. Vyjadřuje její příslovečné určení. Věta, která závisí na jiné větě a vyjadřuje některý její větný člen, se nazývá věta vedlejší. Věty To byl čas, Doma se ukázal nejsou závislé na jiné větě. Jsou to věty hlavní.

V souvětí
Vyrazil však z chalupy jako šíp,
H kdy vyrazil?
když máma na něho zavolala,
V1 (řídící) co na něho zavolala?
aby se šel proběhnout.
V2 (vedlejší závislá na V1)
je na první větě vedlejší (V1) závislá další věta vedlejší (V2). V1 je řídící větou věty V2.

Poznámka: Je třeba rozlišovat pojmy věta hlavní a věta řídící. Věta hlavní je větou řídící, jestliže na ní závisí věta vedlejší. Věta vedlejší (tedy věta závislá) může být zároveň větou řídící, jestliže na ní závisí další věta vedlejší.

Spojení věty hlavní s jednou nebo několika větami vedlejšími se nazývá souvětí podřadné.

Ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk.
Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
Vedlejší věty jsou připojeny k větám řídícím:
buď spojkami podřadicími (aby, když, že, kdyby, jestliže, -li apod.), anebo vztažnými zájmeny (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažnými příslovci (kde, kam, kudy, kdy, jak, proč, apod.).
Podle toho rozeznáváme věty spojkové a vztažné.
Spojka není větným členem, kdežto vztažné slovo větným členem je (např. ve větě Pes, který štěká, nekouše je vztažné zájmeno který podmětem).
První kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty na biče a na píšťalky. Vedlejší věta bývá někdy vložena do věty hlavní. Větu vloženou musíme odlišovat od vsuvky. Vložená věta vedlejší závisí na své větě řídící (kterou kudličkou?), vsuvka není závislá na větě, do níž je vsunuta. (Přicházel, jak se pamatuji, vždy včas.)

V souvětí podřadném oddělujeme vždy čárkou větu hlavní od vedlejší, větu řídící od závislé. Čárku nepíšeme jenom mezi větami vedlejšími závislými na téže větě, jestliže ovšem jsou spojeny spojkami a, i, ani, nebo s významem slučovacím, např.: Byl s ním pohromadě vždy jen několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a kdy se všechen život odehrával v jejich malých sednicích.

Poznámka: 1. Je-li před spojovacím výrazem vedlejší věty spojka a (nebo i jiná spojka), píšeme čárku jen před a nebo před první spojkou. (Čekali jsme na něj, a když nepřišel, odešli jsme sami. Řekl, že kdyby nepřišel do dvou hodin, nemáme na něj čekat.)
2. Před spojkami než, jako, jak píšeme čárku, uvozují-li vedlejší větu (Je to výhodnější, než jsem předpokládal, ale: Je větší než já).
3. Spojka stojí zpravidla na začátku věty. Není-li tomu tak, píšeme čárku na začátku vedlejší věty, ne až před spojkou, např.: Řekl, že na to nespěchá. Řekl jsem mu, aby nespoléhal na štěstí; ale: Řekl, na to že nespěchá, Řekl jsem mu, na štěstí aby nespoléhal.
4. U vedlejších vět souřadně spojených a uvozených stejnou spojkou bývá spojka jen u první věty; u dalších se nemusí opakovat, pokud to nevyžaduje lepší srozumitelnost. (Řekl mi, že odpoledne ke mně přijde, přinese slíbenou knihu a pomůže mi spravit jízdní kolo. Ujistil matku, že se bude vzorně chovat, vyřídí její vzkazy a že se brzy vrátí.)

B. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy, někdy vytáhl ještě do lesa na roští. Toto souvětí se skládá ze tří vět, které na sobě nezávisí. Všechny tři jsou věty hlavní. Souvětí vzniklé spojením vět hlavních se nazývá souvětí souřadné. Kterákoli z hlavních vět může být rozvita jednou nebo i několika větami vedlejšími. (Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl.)

V souvětí souřadném oddělujeme jednotlivé věty čárkou. Čárku nepíšeme jedině před spojkami a, i, ani, nebo ve významu slučovacím.

Poznámka: Spojky, vztažná zájmena a vztažná příslovce označujeme jako spojovací výrazy.