49. Druhy souvětí souřadného

V souvětí souřadném se spojují ve větný celek věty hlavní, nezávislé, které však svým obsahem spolu souvisejí. Vzájemný významový poměr může být různý a bývá vyjádřen různými druhy spojek a spojovacích výrazů. Dosti často bývají k sobě připojeny bez spojovacího výrazu.

V souvětí Tam se horníci stravují, tam si odpočinou, vyspí se a odtamtud jedou zase na směnu jsou věty k sobě prostě přiřaděny, sloučeny na základě obsahové souvislosti v jeden celek. Je mezi nimi poměr slučovací.

V souvětí V minulých letech s tím byly spojeny nemalé obtíže, ale v letošním roce se situace značně zlepšila obsah věty druhé odporuje obsahu věty první. Jsou v poměru odporovacím.

V souvětí souřadném může být mezi větami poměr slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinný a důsledkový.

1. Jsou-li věty k sobě přiřaděny jako obsahově rovnocenné, je mezi nimi poměr slučovací. V něm jsou věty přiřaděny buď bez spojovacího výrazu, nebo spojkami a spojovacími výrazy a, i, také, též, ani, pak, i – i, ani – ani, jak – tak, jednak – jednak, dílem – dílem, napřed – potom apod. Např.: Noc byla jasná, měsíc svítil a lehký vánek zachvíval korunami stromů. Nebuďte sobečtí, také k druhým máte povinnosti.

2. Jestliže druhá věta je svým obsahem závažnější, důležitější než obsah věty první, je mezi nimi poměr stupňovací. Nejčastější spojky a spojovací výrazy jsou ba, ba i, dokonce i, nejen – ale i, nejen – nýbrž i apod. Např.: Plán byl nejen splněn, nýbrž i značně překročen.

3. Popírá-li druhá věta obsah věty první, odporuje-li mu nebo jej aspoň omezuje, je mezi nimi poměr odporovací. Nejčastější spojky a spojovací výrazy jsou ale, a (= ale), avšak, však, jenže, leč, než, nýbrž, a přece, sice, sice – ale. Např.: Očekávali jsme nepřetržitě jeho návrat, ale dosud nepřijel. Naslouchal sice pozorně, leč nic se neozvalo. Já nechci mnoho, a přece snad žádám příliš. (K. Čapek)

4. Vylučuje-li jedna věta platnost věty druhé (platí-li jen jedna z obou možností, neplatí druhá), je mezi nimi poměr vylučovací. Časté jsou otázky vylučovací. Nejčastější spojky a spojovací výrazy jsou nebo, anebo, buď – buď, buď – anebo, či, zdali – či apod. Např.: Horníci jezdí hned po směně buď na ubytovny, nebo tráví svůj volný čas ve sportovních zařízeních. Viděls to už někde, či si to jen představuješ? Ještě loni se tento fantastický terén podobal krajině náměsíční; nyní se nepodobá ničemu, anebo je podoben bojišti, ztroskotání a vyvrácení z kořene. (K. Čapek)

5. Vyjadřuje-li příčinu věty první věta druhá, je to poměr příčinný. Druhá věta bývá připojena spojkou neboť nebo příslovci totiž, vždyť. Např.: Byl bych se rád v Brně aspoň vyspal, neboť jedu nočním vlakem – jinak velmi pěkné spojení za čtrnáct hodin, ale při tom přesedání (v Brně, Přerově, Ostravě a Žilině) je to pošetilé. (K. Čapek) Musíš se dobře obléknout, vždyť je tam zima.

6. Vyjadřuje-li první věta příčinu a věta druhá důsledek, je to poměr důsledkový. Spojovací výrazy jsou proto, tudíž, a tudíž, tedy, a tak, a proto, a tedy apod. Např.: Schylovalo se k bouři, a proto jsme s prací pospíchali. Méně jednoduché to měly církve protestantské; přiznávaly sice Mlokům rozum, a tudíž i schopnost pochopit křesťanské učení, ale váhaly učinit je členy církve a tím také bratry v Kristu. (K. Čapek)

Poznámka: 1. Při poměru příčinném a důsledkovém záleží na postavení vět. Poměr je určován druhou větou. Změníme-li pořadí vět, změníme i jejich vzájemný poměr, např.: Pospíchali jsme s prací, neboť se schylovalo k bouři (poměr příčinný). Schylovalo se k bouři, a proto jsme pospíchali s prací (poměr důsledkový).
2. Cítil se tam velmi spokojený, neboť ho všichni měli rádi – Cítil se tam velmi spokojený, protože ho všichni měli rádi. Po stránce obsahové není mezi oběma souvětími rozdíl. Z hlediska mluvnické stavby větné však rozdíl je: první souvětí je souřadné, druhé podřadné.
3. Spojka avšak je vždy na začátku věty, ale zpravidla na začátku, zřídka na dalším místě, však zpravidla na druhém místě, zřídka na dalších místech ve větě. (Díval se na mě, avšak neřekl ani slovo; –, ale neřekl –; –, neřekl však –).

47. Souvětí podřadné a souřadné

Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu a prováděl malé opravy tu a tam.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
V uvedených příkladech jsou věty spojeny v jeden vyšší celek, v souvětí. Souvětí je větný celek složený ze dvou nebo několika vět.

A. To byl čas, jaký? věta hlavní (řídící)
kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi. věta vedlejší (závislá)

Doma se ukázal, kdy?
jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně.

Věta kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi je závislá na větě To byl čas. Vyjadřuje její přívlastek. Věta jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně je závislá na větě Doma se ukázal. Vyjadřuje její příslovečné určení. Věta, která závisí na jiné větě a vyjadřuje některý její větný člen, se nazývá věta vedlejší. Věty To byl čas, Doma se ukázal nejsou závislé na jiné větě. Jsou to věty hlavní.

V souvětí
Vyrazil však z chalupy jako šíp,
H kdy vyrazil?
když máma na něho zavolala,
V1 (řídící) co na něho zavolala?
aby se šel proběhnout.
V2 (vedlejší závislá na V1)
je na první větě vedlejší (V1) závislá další věta vedlejší (V2). V1 je řídící větou věty V2.

Poznámka: Je třeba rozlišovat pojmy věta hlavní a věta řídící. Věta hlavní je větou řídící, jestliže na ní závisí věta vedlejší. Věta vedlejší (tedy věta závislá) může být zároveň větou řídící, jestliže na ní závisí další věta vedlejší.

Spojení věty hlavní s jednou nebo několika větami vedlejšími se nazývá souvětí podřadné.

Ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk.
Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi.
To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi.
Vedlejší věty jsou připojeny k větám řídícím:
buď spojkami podřadicími (aby, když, že, kdyby, jestliže, -li apod.), anebo vztažnými zájmeny (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) nebo vztažnými příslovci (kde, kam, kudy, kdy, jak, proč, apod.).
Podle toho rozeznáváme věty spojkové a vztažné.
Spojka není větným členem, kdežto vztažné slovo větným členem je (např. ve větě Pes, který štěká, nekouše je vztažné zájmeno který podmětem).
První kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty na biče a na píšťalky. Vedlejší věta bývá někdy vložena do věty hlavní. Větu vloženou musíme odlišovat od vsuvky. Vložená věta vedlejší závisí na své větě řídící (kterou kudličkou?), vsuvka není závislá na větě, do níž je vsunuta. (Přicházel, jak se pamatuji, vždy včas.)

V souvětí podřadném oddělujeme vždy čárkou větu hlavní od vedlejší, větu řídící od závislé. Čárku nepíšeme jenom mezi větami vedlejšími závislými na téže větě, jestliže ovšem jsou spojeny spojkami a, i, ani, nebo s významem slučovacím, např.: Byl s ním pohromadě vždy jen několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a kdy se všechen život odehrával v jejich malých sednicích.

Poznámka: 1. Je-li před spojovacím výrazem vedlejší věty spojka a (nebo i jiná spojka), píšeme čárku jen před a nebo před první spojkou. (Čekali jsme na něj, a když nepřišel, odešli jsme sami. Řekl, že kdyby nepřišel do dvou hodin, nemáme na něj čekat.)
2. Před spojkami než, jako, jak píšeme čárku, uvozují-li vedlejší větu (Je to výhodnější, než jsem předpokládal, ale: Je větší než já).
3. Spojka stojí zpravidla na začátku věty. Není-li tomu tak, píšeme čárku na začátku vedlejší věty, ne až před spojkou, např.: Řekl, že na to nespěchá. Řekl jsem mu, aby nespoléhal na štěstí; ale: Řekl, na to že nespěchá, Řekl jsem mu, na štěstí aby nespoléhal.
4. U vedlejších vět souřadně spojených a uvozených stejnou spojkou bývá spojka jen u první věty; u dalších se nemusí opakovat, pokud to nevyžaduje lepší srozumitelnost. (Řekl mi, že odpoledne ke mně přijde, přinese slíbenou knihu a pomůže mi spravit jízdní kolo. Ujistil matku, že se bude vzorně chovat, vyřídí její vzkazy a že se brzy vrátí.)

B. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy, někdy vytáhl ještě do lesa na roští. Toto souvětí se skládá ze tří vět, které na sobě nezávisí. Všechny tři jsou věty hlavní. Souvětí vzniklé spojením vět hlavních se nazývá souvětí souřadné. Kterákoli z hlavních vět může být rozvita jednou nebo i několika větami vedlejšími. (Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl.)

V souvětí souřadném oddělujeme jednotlivé věty čárkou. Čárku nepíšeme jedině před spojkami a, i, ani, nebo ve významu slučovacím.

Poznámka: Spojky, vztažná zájmena a vztažná příslovce označujeme jako spojovací výrazy.